Smrt si říká Engelchen

Výborný pochmurný film o posledních měsících druhé světové války z partyzánské oblasti. I přes stáří filmu překvapí stále svěží forma - "jiná" kamera a typicky dokonalá podbarvující hudba (od nejlepšího českého filmového skladatele Zdeňka Lišky) vtiskly filmu zvláštní náladu a styl, pro kterou si film zapamatujete. (07.04.2009)

V Československu, podobne ako v Sovietskom zväze nevznikali iba ideologicky jasne vymedzené naivné vojnové filmy s heroickým hrdinom, obraňujúcim a tak budujúcim novú povojnovú budúcnosť socialistickej vlasti. Niektoré filmy, ako napríklad Engelchen, sa podobnej schematickosti zďaleka vyhli. Že sa jedná o adaptciu knihy, som si vôbec neuvedomoval, čo len dokazuje genialitu našich dvoch legendárnych tvorcov. Film je zapamätania hodný okrem množstva rozoberaných aspektov ako herectvo alebo výprava aj mnohými pravdivými bonmotmi, ktoré nás vždy akoby pichnú do mysli počas sledovania plynulej sekvencie. "Aby som skrátil vojnu, zabil by som aj vlastného brata". Nech mi nikto nehovorí, že by po rokoch strávených na fronte nič podobné nevyslovil. (26.02.2014)

"Ať Vám chlapci odpustí pánbůh na nebesích..." Příběhy podle skutečných událostí jsou vždy velmi silné. Zvláště když jsou vyprávěny očima očitých svědků. Mladý partyzán Pavel v podání Jana Kačera (jak tenhle člověk mě svými hereckými výkony ze 60. let dokáže vždy úplně odzbrojit), jež "nemá nemocné jen nohy", se těsně po válce postupně upamatovává na smutnou historii spojenou s vypálením osady Ploština. Smutnou o to více, že je spojena se zbabělostí těch, kteří měli být silní a utrpením těch úplně bezmocných. Kdo a co za to vše vlastně může? Pýcha ba skoro bohorovnost partyzánů v okamžicích, kdy vítězství se zdálo být tak nadosah? Jejich přílišná velkorysost v kontaktu s německými zajatci či neschopnost rozpoznat zrádce ve vlastních řadách? Zdá se to být tak jasné....Ovšem "jasné je vše až v dějepise, ale když jste v tom, děláte chyby..." (03.07.2017)

Veľmi dlho som čakal na opakovanie tohto filmu v televízii. Dočkal som sa a som nadmieru spokojný. Film je produktom tvorivej explózie v šesťdesiatych rokoch. Filmársky a hudobne je dokonalý, herci na čele s Janom Kačerom odvádzajú maximum, zložitosť vzťahu partizánov a miestneho obyvateľstva, odtabuizovanie partizánov a realistické zábery z exteriérov robia z tohto filmu prelomovú záležitosť v oblasti zobrazovania udalostí z II. svetovej vojny a z hľadiska súčasného diváka pôsobia nadčasovo, čo je dôvod, pre ktorý by ho mal vidieť. Mňačkovu predlohu som nečítal a tak som zbavený pokušenia porovnávať ich. Btw Za statečnost pod nepřítelem se medaile neudělují. (19.07.2012)

Skutečně mistrná adaptace autobiografického románu Ladislava Mňačka, kterou si režisérský tandem Ján Kadár a Elmar Klos nevybral náhodou, druhá světová válka pro ně byla totiž také životním tématem. Válka je zdrojem neobyčejně silných příběhů a také měřitelkou morálních hodnot, mezní situace jasně tříbí charakter a oddělují hrdiny od nehrdinů. Takové filmy se také v době socialistického realismu po roce 1948 objevovaly jak na běžícím pásu. Heroické a plné schematismů. Smrt si říká Engelchen má však ve svém středu postavu Marty, hrdinku velmi reálnou, především ve své komplexnosti a složitosti. Retrospektivní forma vyprávění umožňuje nahlížet také na hlavního hrdinu Pavla nejen jako na heroického partyzána, ale ukazuje i jinou tvář odboje (poprava německého důstojníka, pochybnosti o sobě samém, rezignace...). Kadárův a Klosův film je vlastně prolomením dobového tabu, neslušelo, ba ani nesmělo se pochybovat o obraze hrdinného československého odboje a postavy odbojáře, samozřejmě komunisty. A hle ta realistická proměna - náhle tu máme českého partyzána, který se neštítí mučit zajatce, ruský partyzán zraní a zabije sám sebe při hloupé manipulaci s protitankovou střelou, všichni tu celkem dost pijí a většina i souloží, nikdo se nikde výslovně nehlásí ke komunistické straně, na stranu partyzánské bojůvky se dokonce přidají i němečtí dezertéři, Němci tak pomáhají Čechům a Slovákům s odbojem ... Protlačit tohle všechno v roce 1963 přes systém schvalovacích komisí musel být malý zázrak. A přese všechno dříve zmíněné, ale možná právě proto působí celé drama naprosto věrohodně a realisticky, vjem autentičnosti dodává skvostná výprava i vynikající formální stránka filmu, v níž najdeme řadu nadčasově působících výrazových prostředků - vynikající kamerové scény (už úvodní přestřelka v ulicích Zlína s dechberoucími kamerovými jízdami je na svou dobu neuvěřitelná) i experimentální subjektivní kameru, asociativní montáž využívající řadu originálních střihových přechodů (záhyby čepce řádové ošetřující sestry střihem na horskou bystřinu) a i samy flashbacky a retrospektivní styl vyprávění řádně předběhly svou dobu... Samozřejmostí je vynikající hudední podkres klasika československé filmové hudby Zdeňka Lišky, který jako obvykle podbarvil filmové scény hodně expresivní kompozicí. Pominout nelze ani herecké výkony, kterým vévodí samozřejmě především Jan Kačer, už jen typologicky je to herec, který může oslovit diváka daleko za hranicemi naší země a který tu tak moc chybí v současné herecké generaci. Dnes máme totiž doslova deficit národních hrdinů a s tím souvisí i absence herců, kteří by někoho takového mohli hrát. Jan Kačer (filmovým) hrdinou bezesporu byl... ,,Všechno je jasné až v dějepise, v životě dělá člověk chybu za chybou..." (29.12.2011)