Juha

Kaurismäki pojal Juhu opravdu po svém a dokázal jej natočit tak obdivuhodně, že divák chvílemi upadá v domnění, že sleduje skutečně nějaký starý němý film. Samotný přímočaře a černobíle (nejen vizuálně, ale i dějově) natočený příběh by ale nedokázal vyvolat u diváka správné dojmy a emoce, nebýt fantastické, dokonale přesné hudby. Ta u tohoto díla skutečně tvoří minimálně polovinu konečného výsledku. (10.02.2003)

Dodnes som nevidel žiaden film od Akiho Kaurismäkiho, ale videl som hodne veľmi dobrých nemých filmov. Pobavilo ma označenie filmu Juha za "poctu nemému filmu". Vizuálom Juha naozaj pripomína množstvo nemých filmov, unikol mi však zmysel nakrútenia filmu v roku 1999. Koho má osloviť, akej cieľovej skupine je určený? Myslím, že v určitých prípadoch je vhodné aj v súčasnosti zvoliť čiernobiely materiál, dokonca ojedinele aj vynechať dialógy, ale týmto prípadom Juha nie je. Dve hviezdičky v tomto prípade, okrem obvyklého zmyslu, vyjadrujú aj nádej, že sa v budúcnosti stretnem aj s výrazne lepšími dielami vychýreného fínskeho režiséra. (03.04.2017)

Může to vypadat jako anachronismus točit na přelomu milenia němý film, ale když jsou úsporné titulkové dialogy doplněny přesně cílenou doprovodnou, hudbou která pomáhá vyprávět příběh, je z toho neortodoxní podívaná. Hudba je zde stejně důležitá jako třeba ve Scolově Tančírně. Produkce: Sputnik (09.07.2017)

Kaurismäki ve svém, po všech stránkách odvážném unikátu dokazuje, že k velkému kinu není třeba finančně náročných technických vymoženin. S patřičnou drzostí se vrací ke kinematografickým kořenům a zdárně používá všech klasických prvků němého filmu. Upouští jen od silných make-upů a přehnaných grimas. Obrazy, stylizace a pohyby vystihují všechno a předčí i prostý, melodramatický příběh a vsuvky s nápisy. Dlouhé dialogy beztak nebyly nikdy doménou jeho filmů. Mně se Kaurismäkiho lakonická filmařina velmi zamlouvá. Ani Juha není výjimkou. Ač nechybí pověstná ironie, tak na mě působí dojmem, že nemá v úmyslu zesměšnit němou éru, ale poklonit se tvůrcům této doby. (31.08.2011)

Příběh je někde na úrovni kalendářových moralitek o svedených ženách, vilných buržujích a nevinném venkovu z 19. století (předloha Juhani Ahoa prý patří k finskému novoromantismu) , o to je krásnější pozorovat, jak se z naivity pod Akiho rukama rodí jakási zvláštní nemilosrdnost a tvrdost, která vrcholí krutou závěrečnou scénou. Je to zvláštní posun od ryzí optimistické naivity až po těžký pesimismus a odcizenost závěru. Na Juhovi je krásná jeho symbolická čitelnost, přepjatost a zvláštní napětí mezi archaickým etosem ztvárnění a ryze (stále) aktuálním tématem. Mimochodem, snad nejvíc ze všech filmů tu vyniká kaurismäkiovská desexualizace, jakoby muži a ženy fungovali především v kategorii nevinnosti x zkaženosti. Juha tak dokonale zapadá do Akiho světa, jen některé dříve skryté prvky úmyslně zvnějšňuje. Jako v němých filmech se tu nedělají gesta z důvodu pragmatických, ale jen a jen pro svou estetickou krásu. V tom je divácká zkušenost s Juhou zvláštně osvobozující, protože nás vyvazuje z nutnosti hledat pro tragické události kontext a sociální opodstatnění. Je to vyprávění pro radost z vyprávění. Film pro radost z filmu. Hořké pátrání po ztracené čistotě. Nic víc, nic míň. (24.12.2011)