Mraky odtáhly

Chvíľu to trvalo, ale keď sa k Iloninej šikovnosti pridalo trochu šťastia, tak tie mraky predsa len odtiahli. Aki natočil zase jeden film o obyčajných ľuďoch a ich problémoch, kde napodiv išlo všetko tentokrát nejako hladko. Chladné, zase modro-zelené a zase moja obľúbená Kati. Mám rada Akiho filmy. (05.10.2015)

Dlhy, splátkové kalendáre a život bez práce, spokojnosti a istoty v kontexte chladnom severskom prostredí. Môj prvý Kaurismakiho film a na dlhé obdobie pravdepodobne aj jediný. Z filmu jednoznačne cítiť pokoru, úctu a citlivosť ku všetkým týmto témam, avšak všetko to citlivé a pekné stierajú herci, ktorých výkony sú otravné. Herci sú ako vytesaní z kameňa či dreva - strnulí, nemotorní, zahľadení, pôsobia neprítomne a nezanechávajú profesionálny dojem. (19.10.2011)

Nevím přesně, zda jsem si už na styl Akiho Kaurismäkiho postupně přivykl natolik, že mě jeho filmy aktuálně baví sledovat víc, než nějaký rok nazpátek, nebo se mu prostě tento snímek obzvlášť povedl. Ale Mraky odtáhly byl zatím pro mě asi druhý největší zážitek z tvorby proslulého finského režiséra, hned po snímku Le Havre viděném minulý víkend. Sice tu pár scén zase oplývá tím, co mi nesedlo u jiných Akiho filmů včetně podivných absurdních pokusů o humor v komorní atmosféře tam, kde bych raději nechal prohloubit dramatické emoce, naprosto odtažité stylizace některých dialogů (jako když se manželé stojící vedle sebe při důležitém dialogu vůbec nedívají na sebe, ale společně někam do zdi) či strašně strojeně ztvárněných incidentů (v úvodu). Ale díky hutnému příběhu i tradičně skvělé Kati Outinen si mě tohle dost získalo i připadalo jako celek mnohem lépe vedené, než o 6 let starší Najal jsem si vraha, kde se Kaurismäki taky věnoval tématu nahlé ztráty zaměstnání. Specifickou komorní atmosféru krásně doladil bohatý hudební podkres a za skvělý, výborně gradovaný závěr (kdy se chvíli napínavě mísí nebezpečný krůček k absolutní depresi s krůčkem k malému velkému vítězství zároveň) přihazuji pár procent i hvězdičku navíc. Velmi pěkné zakončení přineslo určitě pocit radosti i mě jako divákovi. Dík za to, že mraky skutečně odtáhly... v té chvíli jsem si potvrdil, že film na mě i přes rozporuplnější pocity skutečně zapůsobil. [75%] (09.10.2022)

Říkalo se, že Aki Kaurismäki po nečekané smrti svého přítele a kmenového herece Mattiho Pellonpää, již nechtěl pokračovat ve filmové tvorbě. Naštěstí "slovo" nedodržel, a tak se můžeme seznámit s jeho dílem, které nese všechny znaky Kaurismakiho charakteristického rukopisu. Samotný příběh je velice prostý: restaurace "Dubrovnik", ve které pracuje Ilona jako vrchní číšnice, je zavřena. Spolu se svým mužem náhle pocítí tvrdou realitu nezaměstnaných. Staromódní pár nerezignuje a pokouší se zvládnout situaci, i když ta je zpočátku ze dne na den spíše horší než lepší. Pak přichází nápad a mihotavé sny o budoucnosti dostávají pevné kontury. Film se ve všech směrech opět přibližuje melodramatickému žánru. Kaurismäki přitom v tradici skandinávské kinematografie neopomenul okořenit sladkobolné vyprávění jemně salónním charakterem. Většina děje se odehrává ve staromódních bytech, jejichž holé stěny jsou vyvedeny v křiklavě pastelových barvách, které vzhledem ke stupni vybledlosti výborně dokreslují postavení obou hrdinů. V žádném případě se tedy nejedná o lacinou love story, ale naopak o velmi citlivé vyprávění o životě na pokraji společnosti, která nedokáže přijmout nikoho, kdo nežije podle jejích konzumních pravidel. Kaurismaki opět prokázal obrovské pochopení pro problémy outsiderů, s nimiž se nikdo "normální" nechce bavit a tudíž jsou odkázáni pouze na charakteristicky "němou" komunikaci mezi sebou samými. Pokud se vám bude zdát u takto vyhroceného příběhu happyend jako nepatřičná rekvizita, pak věřte, že je pořád dost otevřený na to, aby mohl vzhledem k očekávání dalších smolných okamžiků působit nemálo ironicky. Protagonisté Kaurismäkiho filmu jsou opět odsouzeni k sisyfovskému údělu nenápadných a přehlížených, leč nezdolných hrdinů. Poetika obyčejnosti i zvážnělý "černý" humor dřívějších režisérových filmů však bohužel trochu vyprchaly. Film zaujme svou intimitou a promyšlenou jednoduchostí. Snímek o tíživém pocitu zbytečnosti dopadající na nezaměstnané pojal Aki Kaurismäki jako pohádku o marném úsilí a šťasné náhodě. Jeho postavy jsou jako vždy společenští outsideři a mají takovou smůlu, že nás skoro přesvědčí o tom, že jsou bez šancí. (ArtFilm) (16.06.2008)

Totální klasika a la Aki Kaurismäki. V jeho námětech, včetně tohoto, vnímám nevtíravou atmosféru českých venkovských hospod. Hlavně hospodské postavičky, jejich charaktery a smysl pro humor mi neustále něco a někoho připomínaly. Navíc Kati Outinen byla skvělá, ale to tu byl snad každý, kdo se ve filmu objevil, protože každý byl postavička, na kterou nechcete zapomenout. Možná, že toho s Finy máme více společného, než by člověk tušil... (23.10.2020)