Měsíc Jupitera

Když trailer k filmu hlásal prodejní mantru "thriller, který tu nebyl od Potomků lidí", nevěnoval jsem přirovnání větší pozornost a myslel jsem si o tom své. Zpětně se však musím kát a uznat, že po formální stránce je Měsíc Jupitera působivou podívanou, která ze všeho nejvíc připomíná právě mé oblíbené Potomky lidí. Kornél Mundruczó se jimi musel beze všech pochybností silně inspirovat. Ať již formálně-vizuálním pojetím (podobná barevná paleta obrazu, skvělé vnitrozáběrové sekvence) či hlavní dějovou liní (apatický hlavní hrdina se náhodou dostane k člověku, který symbolizuje naději a zázrak pro společnost a proti svému primárnímu přesvědčení se postupně stane jeho ochraňovatelem). V mnoha případech pak Mundruczó sahá vyloženě k obrazové analogii. Vzezření hlavního hrdiny (jen si vzpomeňte na povlávající baloňák Clivea Owena) anebo sekvence s migranty za ploty tábora či v přeplněném autobusu jsou jen těmi nejokatějšími poctami Cuarónově kultovní sci-fi. Vše je po formální stránce navíc na opravdu skvělé úrovni a po úvodní strhující sekvenci jsem nechápal, co by se mohlo na dojmu z filmu vůbec pokazit. Jenže problém vidím v tom základním. Scénář je totiž strašlivě jalový a ač je přeplněný mnoha atraktivními momenty, je ve své podstatě hrozně nudný a vyprázdněný. Spojitou nádobou ke scénáři je pak i obsazení hlavních postav a především té úplně hlavní, doktora Sterna. Jeho tvář pro mě byla i po těch 2 hodinách nezapamatovatelným gulášem, který postrádal jakékoliv charisma (o to víc pak bolí srovnání s vrstevnatým hlavním hrdinou Potomků lidí). V neposlední řadě pak celý dojem z filmu kazí rovněž naprosto hrozivě špatné postsynchrony, které nejenže velice často ani nesedí hercům na pusu, ale postrádají také odpovídající zvukovou hloubku a z jakékoliv promluvy dělají plochý bezemoční blábol. Výsledný dojem je tak pro mě trochu schizofrenní nesoulad mezi krutopřísnou formální stránkou filmu a jeho nefunkčním obsahem a hereckým ztvárněním. Mundruczó natočil na poměry evropské kinematografie výrazný počin, který ale pod blyštivým vizuálem nemá příliš co nabídnout. 5/10 (11.05.2018)

Tahle maďarsko-germánská verze Létajícícho Čestmíra z Aleppa mi přiznám se moc nesedla. Nebylo to tím, že mi tihle plaváččci na nafukovačkách očekávající, že se někdo o ně postará docela vadí. Podotýkám, že nejsem voličem sršně mandarýnské hnízdící v Takešiho hradu. O tom, že - my to  zvládnem - jak blekotala mutti Merkel, nefunguje se už dnes dosyta přesvědčili jak v samotném Germanistánu, tak Švédistánu,  Belgistánu, Holandistánu a i Francistánu.  Tyhle všechny kdysi hrdé země, jejichž králové statečně bránili vojsky hranice svých území proti nájezdům  jsou dnes ztraceny a až dojde během pár let k přečíslení původního obyvatelstva přistěhovalci a jejich potomky, ani snad nechci vědět co z těch zemí bude. Konečně, jak to dnes vypadá v Africe a na Blízkém východě odkud teď migráččci na nafukovačkách prchají víme už nyní.  Film měl několik momentů, kdy mne zaujal. Bohužel to byla jen taková světlá místa v dost podivném scénáři, kterému asi rozumněli jen sami tvůrci.  Postavy se chovají nelogicky, hlavní hrdina ztratí mobil, který získá policie, ale od půlky filmu ho zase má... Město je v uzávěře, hrdinové jsou hledaní, ale doktůrek si klidně s průkazkou prochází policejními kontrolami... Do toho islámský terorismus... No učiněný gulasch eintopf ! Prostě, místy jsem nechápal. A závěr mi už úplně unikl. Tohle mělo být sci-fi? Zlatej náš Čestmír čuchající ke květině!  Kamera chvilkami stála za zamyšlení, ale většinu času jsem si přál, aby už štábu v dronu došly baterky, nebo aby s ním ztratili spojení a on někde žuchnul na dlažbu Budapešti. Asi by se tu dalo básnit o tom jaký je to art, jakou to mělo hlubokou myšlenku, ale jak koukám na některé komenty tak už je tu o to postaráno. Já dávám za dvě půlky houslí a to je tak akorát. * * (11.02.2024)

Kornél Mundruczó se tímto filmem snaží diváka nepochybně povznést. V mých očích a naštěstí i mysli se to nakonec zdařilo, i když to trvalo další hodinku, jsem za to moc rád. Ty nádherné, podmanivé chvíle, kdy se vše to svinstvo světa děje jen pod Tebou, jsou překrásné, vskutku povznášející. Žel, není kam utéct a proto závěr, toho fantasticky zrežírovaného a námětově nadčasového dílka, nemohl být jiný...člověče nešťastný, vždyť Tebe a Tvé počínání zastaví snad už jen zázrak, svůj život sis zmarnil a teď sníš o objevení života pod několikakilometrovým nánosem ledu na nějakém vzdáleném měsíci. Bože, co Ty na to? Dopadne vše nakonec stejně? Dosáhne nový život opět jen pomíjívosti věcí a marnosti všeho snažení? Zřejmě ano, ale přesto se lze povznést, ne tělo, ale svou duši, najít v sobě ty krásné, podmanivé chvíle, kdy se vše zastaví a Ty si s pokorou a vděčností konečně uvědomíš ten největší zázrak na planetě Zemi, zázrak života. [Filmový klub Citadela - Litvínov]. (05.06.2018)

4* velmi netradiční festivalový nezávislák, který je víc mysteriózní než sci-fi a zaujme hlavně zajímavou vizuální stránkou a dynamickou kamerou, která působí často velmi reálně a sugestivně. Příběh není nijak zásadní a spíš jde o pocity, které vyvolává - prostě klasické podobenství. Sice je děj pomalejší, ale vůbec mě neuspával a občasné akční scény nerušily. Padlo mi to do nálady a proto nezbývá než doporučit dále, ale chápu, že to není film pro každého. A protože mám z filmu i po týdnu příjemné pocity, tak 4 hvězdy jsou minimum, co dokážu dát ... tak kdo někdy nechtěl létat? [ PŘÍBĚH: 1 /// SMYSL: 1 /// ATMOSFÉRA: 2 /// TEMPO: 1 /// ORIGINALITA: 3 /// NÁLADA: 0 /// ART: 1 /// STYL: 2 /// CASTING: 2 (3*MAX) ] (18.07.2018)

Mám spíše tendenci tento film hodnotit kladně, byť mi tam hodně věcí vadilo. Postrádal jsem tam kupříkladu více informací o postavě Aryana - člověk se toho o něm dozví pozoruhodně málo. Nevíme v podstatě nic o jeho minulosti. Nevíme ani nic o něm samotném, jaký je a co má rád (kromě hranolků), a film až do samotného závěru nic neprozradí ani o jeho zázračně nabyté schopnosti levitace. Nejenom proto jsem měl dojem, že hlavní postavou je zde místo něj lékař Gabor Stern, jehož vykreslení je zde věnováno výrazně více prostoru (nemluvě o tom, že jeho herecký představitel, excelentní Merab Ninidze, jehož jsem už před lety obdivoval ve skvělém ruském snímku Papírový voják, má po stránce charismatu výrazně navrch nad relativně nevýrazným Zsomborem Jégerem, který mi trochu přišel jako takový mladší maďarský dvojník Moritze Bleibtreu). Dále mi přišlo - výtka čistě subjektivního rázu - že snímek má nepříliš zdařilou vnitřní dynamiku a tempo, a navzdory tomu, že trvá přes 2 hodiny, se toho v něm stane relativně velmi málo, aby to ospravedlnilo použitou stopáž, která mi kvůli tomu přišla přece jenom příliš dlouhá. A konečně mi celý film trochu přišel jako taková maďarská verze mého oblíbeného snímku Le Havre, aniž bych však v něm viděl Kaurismäkiho humanismus a upřímný soucit s jeho postavami - Měsíc Jupitera mi oproti tomu přišel jako svérázný (a mně osobně spíše filmařsky nesympatický) experiment, kterému v mých očích chybí propracovanější scénář a kde postrádám srozumitelnější celkové vyznění - relativně otevřené finální vyústění mě zde příliš neuspokojilo. Pole možných interpretací je zde podle mě až nepříjemně široké, a osobně u mě v průběhu projekce bohužel převážil spíše dojem z formální stránky snímku (skvělá kamera a soundtrack) nad tou obsahovou, a po doběhnutí závěrečných titulků jsem vůbec neměl chuť nad tím filmem dál uvažovat a nějak se s ním dál zaobírat. (24.04.2018)