Děvče ze sirkárny

Jako kdyby se člověk díval na porevolučního Chauna, ovlivněného prvními filmy Jima Jarmusche. Ale je tam ještě něco jiného..výběr extrémně nesympatických postav, omlácená omítka na domech (jako v devadesátým nás!), skromné interiéry, traumatizující komunikace to všechno vytváří tak pesimistický dojem, že by se za něj nemusel stydět undergroundový film z nějakého sibiřského socialistického městečka Tahle součást Kaurismakiho "proletářské trilogie" by se jako reklama na výhody kapitalismu začátkem devadesátých let použít asi nedala:). Dokonale odosobněné drama osobní vzpoury proti životu, který není k žití.V pouhých 68 minutách řekl Kaurismaki všechno, co chtěl a řekl to nálehavě. (14.10.2017)

Slibný námět s postavou mladé hrdinky v obklopení dusivě autoritativní rodiny a tragedie z navázání prvního vztahu má v sobě působivé momenty, ale podle mě i mnohem větší potenciál k psychologickému dramatu, na poli kterého se toho dalo rozehrát určitě hodně, což se zde naplnilo jen zčásti. Ten film na mě působí dojem čehosi velmi slibného i silného, avšak ve svém nitru jen lehce načrtlého, krátce rozehraného, nedořečeného, nerozvinutého a mimo obdivuhodného výkonu herečky Kati Outinen vlastně i málo výrazného. Aki Kaurismäki si opět libuje v podivném stylu s hrou na vysoké umění ve stylu dlouhých, tichých i statických scén, z nichž některé dokážou být působivé, jiné mě trochu nudily. Kaurismäkiho experiment s vyřazením očekávaných dialogů na mě fungoval podobně: např. ve scénách, kde se Iris pohybuje v odtažitých vztazích kolem svých rodičů, mlčenlivost dodává na působivosti, jindy však ono vynucené mlčení všech protagonistů ve mě spíše budilo rozpaky, než realistický dojem. Třeba ve scéně, kde Iris přichází za svým osudovým mužem, který jí sám pustí dovnitř svého bytu (navzdory tomu, že s ní nechce mít nic společného) a po celou dobu neřekne ani slovo? No dobrá, asi s ní nechce mluvit, proč jí pak ale pustil do svého bytu? Podobně jsem v tak zkratkovitém podání nedokázal úplně uvěřit tak náhlé proměně drobné „šedé myšky“ na velkou krysu zabíjející přímo krysím jedem... Nemám vůbec problém přidat se k těm, kteří tvrdí, že Děvče ze sirkárny patří k tomu nejlepšímu z tvorby Akiho Kaurismäkiho. Je to již sedmý film, který jsem po čase od tohoto finského režiséra zhlédl, nicméně první, který ve mě v jistých scénách vyvolal jisté emoce. Ty 3 hvězdičky, které patří především zmíněné Kati Outinen, však i tady napovídají, že s tímto panem režisérem si moc nerozumím. Film se mi celkem líbil, ale zdejší cinefilní nadšení z něj sdílet nedokážu. Vychvalovaný černý humor jsem v něm nepostřehl už vůbec. [70%] (08.04.2022)

Zapáliť všetkým tým ohne vzdoru, čo z lásky činia osamelcom nočnú moru! Vybuduje dievča s pomocou jedu na krysy empatickejšej spoločnosti obrysy? Skôr nie, jej počínanie sa na prvý pohľad javí márne. Napriek tomu velebme ho a zároveň slávme. Pretože sklamanie v láske aj priateľstve nekončí tu zúfalým suicídiom. Stavia sa priamočiarejšej pomsty slastný dom. A teda nie blúdenie v zákrutách melancholického smútku. Lež vyporiadanie sa z hajzľami prinieslo i humor - aj keď len na dokrútku. Scéna s chlapíkom v bare bola totiž nakrútená dodatočne, vraj preto, aby dĺžka filmu uspokojovala divákov v kine dostatočne. (24.11.2015)

Další Kaurismäkiho "němý" film a další antihrdina z prachobyčejného světa stereotypu v zašedlém vězení s popraskanými zdmi, které při dobré vůli lze nazývat domovem. K životu pokorná, skromná, tichá, ale přesto neobyčejně vnímavá a napohled jemná duše jménem Iris, se po dlouhá léta dokázala s tímto světem spokojit, ovšem každá žena má své potřeby a touhy. Někdy je vše snadné, nicméně životní cesta našeho děvčete ze sirkárny je trnitá i bolestivá - Vzpomínky jsou jak promoklý plášť, který tíží...jak si jen mohla? Excelentní směsice žánrů, stejně laděné herectví, jemuž bez diskuze vévodí Kati Outinen a vše završeno velmi silným závěrem. Režisérův osobitý styl mě i potřetí ohromě bavil, stejně tak i finský hudební folklór. (14.10.2017)

Tento tradične mĺkvy príspevok do Kaurismäkiho Proletárskej trilógie ma dostal asi najmenej (vrcholom je pre mňa Ariel, možno i preto že som ho videl ako prvý), asi najmä pre najmenšie množstvo životného optimizmu medzi riadkami. Ten mám na Kaurismäkiho tvorbe najradšej - vieru že aj keď je život napiču, všetko v závere nejak zapadne na miesto. Naproti tomu dievča zo zápalkárne je esteticky i obsahovo síce rovnako sugestívne, avšak chladnejšie, krutejšie, pripomínajúce skôr antickú tragédiu. 3,5* (18.04.2019)