Bohémský život

Film sám o sobě je docela pěkný. Co mě zklamává, je srovnání s knížkou. Předloha je prostoupená skutečnou, nespoutanou bohémskou srandou, zatímco tato dramatizace si tuto kvalitu uchovává jen v několika prvních desítkách minut. Pak všechno sklouzává do až plačtivého melodrama, což Henri Murger rozhodně neměl v úmyslu. (31.03.2018)

Kaurismäkiho bohémský trojlístek - Malíř, Spisovatel a Skladatel - je nezapomenutelný. Viděl jsem (doteď) tenhle film jen jednou kdysi dávno předávno v kině, ale i po letech jsem si na něj občas rád zavzpomínal. Tři francouzští bohémové s finsky melancholickou duší (pardon, jeden je vlastně bohém albánský) se svérázně protloukají životem, no a o tom to celé je... Ale JAK se protloukají, to se nedá popsat, to se musí vidět... A i když jsem velký fanda herectví Mattiho Pellonpy (malíř kýčovitých ohavností), můj favorit je skladatel - skvostná je scéna jeho ležérní plavby na loďce, se sklenkou vína v jedné a kopretinou v druhé ruce, zatímco jeho družka pilně vesluje. Ale ještě víc mě pobavila jeho kakofonická moderní skladba pro rozladěné pianino a houkačku. (12.02.2015)

O tomto filmu mluví John Hurt v novém Jarmuschově filmu Hranice ovládání a právě jasný vliv Jarmuschových krátkých Káv a cigaret (v černobílé kameře apod.) a celého aroma jemných pofrancouzštělých poklidů a se stylem melancholií je cítit v Kaurismäkiho adaptaci románu Henriho Murgera, na jehož, spisovatelův, hrob neopomenou postavy tohoto filmu zavítat a vzdát hold. Je to ten "velice pěkný finský film, adaptace oné knihy," jak Hurt u Jarmusche odkazuje a má ve všem pravdu, protože i pes se jménem Baudelaire nebo nová skladatelova hudební kompozice jsou k tomu bonusem a dílo má svůj šarm. A tak jsem z filmu jen z jedné věci smutný, a to z mého oblíbeného herce Jeana-Pierra Léauda, neboť ten je tu taky smutný, i když výborný, ale již zestárl ve tváři:/ (15.09.2009)

Je to divné, ale Aki mi připadá jako nejfrancouzštější režisér současnosti. Je až neuvěřitelné jak umí popřít svoji severskou náturu (které v jiných filmech dává plný průchod) a naladit se na melancholičtější a nostalgičtější strunu s vánkem sladké Francie a pověstného "savoir de vivre". To však neznamená, že by vznikl snímek lehký či spontánní, naopak vzniklo pomalu plynoucí dílo naplněné smutkem, deziluzí a přesto vše převyšující touhou žít. Aby byl její spodní proud zachycen, je třeba jen mít tu pravou náladu a přistupovat ke snímku otevřeně, s ochotou i trochou trpělivosti naslouchat. Naštěstí nádherné a mnohdy citační obrazy samy o sobě dokážou podmanit a napomoci vstřícnému kroku - například scéna odjezdu vlaku na nádraží je jednou z nejkrásnějších vizuálních kompozicí postmoderního filmu. (15.10.2011)

Pocta životu v presvedčení, ideále. Často na hrane bezdomovectva, ale vždy dôstojne. Takíto ľudia sú často inšpiratívni už len spôsobom života proti prúdu. Tvoria to, čo musia, bez ohľadu na materiálne zázemie. Peniaze si - keď ich majú - dokážu veľmi noblesne užiť. Kaurismäki tragikomické peripetie bohémskeho okraja zachytáva štylizovane, no zároveň presvedčivo. Bez príkras a nadbytočného psychologizovania. Ukazuje, že ak ide o život, dokáže sa spoločenstvo vzdať toho, čo si váži najviac. To je už trocha idealizovanie humanity sociálne vylúčených, propagované režisérom aj v iných filmoch - vytvorenie komunity vzájomne si nezištne pomáhajúcich ľudí z chudobnejšej časti spoločnosti. Ale nakoniec: prečo nie? (30.12.2012)