Bohémský život

Třebaže situovaný do francouzské metropole, je Bohémský život excelentní ukázkou charakteristického rukopisu předního finského režiséra. Teskná atmosféra. Dlouhé, černobílé a převážně statické záběry, v nichž nenadbývá jediný objekt. Zámlky, zatmívačky a sem tam probleskující humor. Namísto plynulého toku vyprávění osamocené výjevy (netočit Kaurismäki takto obvykle, důvod bychom mohli hledat v Murgerově literární předloze, která vycházela na pokračování jako řada epizod ze života pařížských bohémů). Prázdná místa mezi nimi si musíme doplnit sami. Herci, kteří s kamennými tvářemi odříkávají věty, jejichž sdělení je absurdně prosté a přímé („Došla mi káva, ale udělám polévku“), nikoli zašifrované v mnohoznačných metaforách. Postavy se nezdržují zdvořilostními frázemi, mluví k věci, což si lze vysvětlit jejich bohémskou povahou. Žijí pro přítomný okamžik. Jednotlivé scény jsou jako věty zbavené nadbytečného slovního plevelu. Podobný minimalismus bychom našli v díle Jarmusche nebo Bressona, k němuž Kaurismäki v jeden moment odkazuje (kapsář), Bohémský život je ale nostalgičtější a tak nějak příjemně smutný. Problémy svobodného života Kaurismäkimu neslouží k jízlivé kritice sociálních poměrů, nejsou na druhou stranu ani pohádkově zjednodušené. Režisér před vážnými otázkami neuhýbá, ani se nevyžívá v jejich rozpitvávání. Vážné je v jeho filmech přítomné stejně prostě a samozřejmě jako to nevážné (trochu v duchu Špátova „rozumem pesimista, srdcem optimista“) a záleží na nás, čemu budeme přikládat větší váhu. Na základě toho se dá závěr filmu vykládat jako definitivní rezignace na ideály, stejně jako nadějeplné vykročení novým směrem. 80% (12.03.2012)

První setkání s Aki Kaurismakim a rovnou asi jeden z jeho náročnějších filmů. Úžasný bylo sledovat ty pocity a jednání těch francouzských Bohémů. Člověk si řekne, co je to za magory. No co, oni to fakt jsou magoři. Každopádně osud je nakonec stejně dostihne a je úplně jedno, jak moc ukradený jim svět kolem nich je. Kromě nich ale ještě musím ocenit tu úžasnou černobílou atmosféru uliček Paříže. Byla neskutečná radost je sledovat a hodně to atmosféře pomohlo...ještě aby ne. (13.06.2013)

Aki mě zase dostal. Mě to bylo podezřelé, že film z roku 92 je černobílý. A pak tam nastoupili ti týpci. Malíř, spisovatel a skladatel. Paříž se magicky oděla do hávu padesátých let. Ženy naznaly, že od těch radši dál, smrdí frankem. A to je princip filmů, které se netváří jako veleumění ale zadřou se coby tříska do kůry mozkové. Tentokrát mě Jean-Pierre Léaud vůbec nenasral, stává se mecenášem inspirován svým vlastním portrétem. No aspoň nic nepokazil. (23.03.2012)

Že Malevičův "Černý čtverec na bílém pozadí" zasadil smrtící ránu malířství jako takovému? A že to malíř Rodolfo přiznává? A že i tak stále pokračuje v malování? Tomu se zase říká láska k tvorbě jako takové, láska, jež mají všichni hlavní hrdinové více než dost, neznamená to však, že již nezbylo místo pro lásku lidskou. Z života v bezčasovosti je dokáže vytrhnout jen, když se ozve okolní svět, a to v podobě peněz, z nichž (naneštěstí) musí čerpat existenční prostředky i umělci. Vtipné, melancholické a v závěru i sladkohořké nahlédnutí do života tří mužů, jež mohli žít před 150 lety i včera. (16.04.2012)

Film je podle mě tak čtyřhvězdičkovej, ovšem humor a herci pěti, tedy dávám pět. Nejen téma má co do činění s bohémy, bohémové jsou i ve formě, i v tom humoru. Je to něco mezi absurditou na hraně dadaismu, stylizací a pokusem o vytvoření autentické atmosféry života a myšlení určité skupiny lidí (obecně bohémů). Zároveň je to velmi kinematografické, poetické a nenucené, překvapivé, neokoukané a hravé. Chci to vidět znovu. (05.08.2012)