The Forest of the Lost Souls
Obsahy(2)
Černobílý snímek portugalského režiséra José Pedra Lopese ukazuje, jak tenká hranice je mezi životem a smrtí. Ostatně o tom vypovídá příběh muže, otce dvou dcer a milovaného manžela (Jorge Mota). On sám uvažuje o sebevraždě, protože před lety ztratil starší dceru. Nyní se chce vyrovnat s problémy tím nejjednodušším způsobem. Před svou "konečnou" ale narazí na mladou ženu (Daniela Love), která chce také ukončit svůj marný život. Jenže není všechno tak, jak se na první pohled zdá... (Rodriguez)
(více)Videa (1)
Recenze (16)
Asi tak půlhodinka je vyplněná konverzační procházkou po sebevražedném lese, kdy postarší muž a teenagerka probírají aspekty sebevraždy. Pak přijde relativně překvapivý zvrat, který vyvrcholí docela fajn zdůvodněním. Černobílý filtr a pozvolné tempo sice vybízejí k přemýšlení, ale člověk nakonec dojde k závěru, že děj je až prostě jednoduchý. A to se mi líbilo. Navíc mě potěšilo, že ačkolib to na první pohled nevypadá, nejedná se o další nudný rádoby umělecký pokus. Za artový se dá označit snad jen samotný závěr. Pro mě milé překvapení. 70% ()
Starší muž v lese samovrahov stretne mladú ženu, ktorá rovnako ako on nie je spokojná so svojim životom. Obaja sú odhodlaný vziať si život, ale celé to dopadne trochu inak. Film je skôr artového či festivalového žánru a ponúkne dejový zvrat, ktorý divákovi nechá trochu priestotu sa zamyslieť nad tým, či sa mladá žena rozhodla zmeniť voj plán v poslednej chvíli alebo do lesa chodí pravidelne práve za týmto účelom. Atmosférou mi to trochu pripomenulo legendárneho Andalúzskeho psa či vzdialene aj Mačaciu hlavu. Skvelá kamera, hudba, primerané herecké výkony a rovnako tak postačujúca minutáž trochu spestrila bežný filmový chlebíček a ulahodila asi viac náročnejšiemu publiku. ()
Už jsem si nadával, jakou že to plytkou sračku od jakého to povrchního pozérského hipstera jsem si to pustil. Nesnesitelně stylizované dialogy, "artová" forma, vyčpělý Werther plus pár dalších odkazů na pár popkulturních veličin... A černobílá forma mi navíc evokovala atmosféru obdobně pozérských filmů evropské nové vlny 50.-60.let. Ale po půlhodině přijde zajímavý zvrat, kvůli kterému se mi předchozí vyumělkované plky vyplatilo vydržet. Sice je to póza až do konce, ale s pěkným thrillerovým ocasem a s příjemně nepříjemnými pazvuky v osudových scénách. A rád poslouchám portugalštinu, takže nakonec spokojenost. ()
Snímok je tak maximálne iba psychopatická blbosť, o žiadny horor sa rozhodne nejedná. Príbeh nedáva zmysel, je absurdne nudný, bez práce s napätím. V lese samovrahov sa prechádza sériová vrahyňa a vyberá si obete... alebo o čom to vlastne malo byť. Zbytočný snímok a rozhodne urážka mysterióznych a hororových filmov. ()
Mellon Collie & The Infinite Sadness will last forever. Floresta byl pro mě zážitkem dvou částí: V té první jsem se kochal bludem, že bych film dokázal napsat, natočit a ufinancovat z kapseného (a být na sebe proto pyšný); tak v dobrém slova smyslu lacině produkce působí. Druhá polovina se ocitla v zásadním rozporu s tím, jak bych býval slibnou premisu setkání dvou suicidálních postav rozvíjel, což jsem bohužel nedokázal filmu odpustit. Řekla jsem, že jsem na hudebním festivalu. Viděla jsem jen Arcade Fire a jela hned sem. Jarmushovský díl, říznutý proto-emo-lookem devadesátkových videoklipů The Smashing Pumpkins, baví dialogem a asketicky černobílou paletou lesa, jemužby to v barvě nejspíš slušelo daleko víc. Béčkový zvrat překvapí, ale nedokáže udělat nic moc víc. Sledovat dvě třetiny filmu, jak se o to neohrabaně snaží, je přes rozkošné rozvíjení estetiky laciného filmu bolestivé. ()
Reklama