Šest žen pro vraha

Druhý ze svaté trojice kousků pokládajících v 60. letech v Itálii základy giallo žánru. Naivní scénář a herecké výkony v nádherném a hustě atmosférickém vizuálním balení (už jen ta luxusní úvodní titulková sekvence!), o které se stará vynalézavá kamera, stylové lokace, precizní barevné svícení a krásky svižně servírované tajemnému vrahovi. Ten na ně jde poněkud nenápaditě holýma rukama, což oproti elegantnímu máchnutí blýskavou břitvou působí místy trochu upoceně. Odhalení jeho identity už dneska ze židle nenadzvedne (svůj podíl na tom má i fakt, že film postrádá nějakou hlavní postavu a není s kým jít příběhem a o koho se bát), ale je zajímavě dohráno a každopádně vrhá stín na už tak překombinované odhalení v následujícím Argentově PTÁKU S KŘIŠŤÁLOVÝM PEŘÍM. Hitchcock se při pohledu na to, jak ho taloši zuřivě naivně kopírují, musel hodně nasmát. (28.01.2014)

Dôkaz, že Mario Bava je pre talianske giallo niečo podobné, čo Hitchcock pre americký thriller. Zároveň naozaj relevantná snímka pre dejiny kinematografie v širšom spekte. Je tu stále cítiť vplyv amerických thrillerov, ku ktorým Bava dodáva výtvarné poňatie, ktoré sa stane typické pre talianske giallo/horrory v nasledujúcej dekáde (mladší kolegovia Argento, Fulci, Martino,... ho dotiahnu do dokonalosti) a zároveň ho môžeme chápať aj ako jeden z kľúčových proto-slasherov. V skratke - Bava si nakrútil málo známe európske Psycho. (19.01.2022)

Ano, v tomto filmu našel Dario Argento inspiraci pro svá stěžejní díla, jak co se týče formování příběhu, vizualizace násilí a v neposlední řadě, a to hlavně, využití obrazu a barev k vytvoření patřičně tíživé atmosféry. Nevím nakolik se jen učil nebo Bavu bohapustě vykrádá. To ať posoudí jiní. Tento film je v některých scénách opravdové umělecké dílo. (04.03.2006)

Noc, tma, cesta alejí, žena v červeném kabátku, světla zhasnou, stín za stromem, světla-stíny, strach, útěk, dopadení, brutální zardoušení.... Skvostné giallo si nese všechny znaky italské mysteriozní a horrorové školy. Maskovaný vrah, kožené rukavice, rozličné vražedné nástroje mezi kterými nachybí břitva. Skvělá práce kamery - kdyby film neměl nádech gotického horroru, napsal bych, že bohatě využívá barokní šerosvit. Barvy - červená, žlutá, modrá. Červená kraluje - deník, telefon, figuriny, závěsy, oblečení, světlo, krev. Smysl pro detail a patřičné vytvoření atmosféry - někdy stačí málo: noc, vichr, fontána a utržený vývěsní štít. Propracované obrazové kompozice - červená nasvícená figurina, příšeří, za ní matné sklo se siluetou muže volajícího telefonem. Bizarní interiéry bytů a skladišť. Krásné ženy. Permanentní napětí a řemeslo připomínající D.Argenta. Mario Bava byl mistrem ve svém oboru a tenhle snímek je radost sledovat. (17.12.2013)

Za ten rok co uplynul od natočení Girl Who Knew Too Much ušel Bava dlouhý kus cesty. Už se objevují pro giallo typické atributy (černé rukavice, maskovaný vrah - Rorschach by záviděl, explicitní násilí, krásné modelky, krev, zacházení s ženskými postavami obecně), vizuál je dokonalý (a Argentova pozdější inspirace očividná), kamera lahůdková, příběh je adekvátně zamotaný a napínavý, gore se nekoná a film je barevný. A barva Bavovi zatraceně sluší. (31.08.2009)