Šest žen pro vraha

V půlnoční Itálii kolem módního průmyslu se hemží ženské mrtvoly... aneb moje první setkání s hororovým subžánrem giallo. Ten film se mi občas svou stylizací z duše protivil, mívám problém, když si tvůrci hodně libují v násilí a morbidní estetice. Filmy založené na podobných scéných, o jaké zde není nouze, nebývají mým šálkem kávy, přesto jsem to nevypl a díval se. Od začátku mne totiž nesmírně upoutal úžasný barevný vizuál, se kterým se Mario Bava hodně vymazlil, čím dál víc mne naprosto pohlcovala atmosféra (i když jsem se chtě nechtě snažil bránit :o)) a samotný příběh, ač na první pohled banální, gradoval do hned několika nečekaných a překvapivých zvratů, že jsem s přibývajícími minuty zůstal zírat jako naprosto přikován. Všechny kvality a ohromná sugestivita převýšily mou nechuť, jdu na 4*! Pokud jde o hororový zážitek ve víru 60. let, nějaký Hitchcock se oproti Mariu Bavovi může při vší úctě vážně zahrabat do země. Opětovně se na Šest žen pro vraha nejspíš nepodívám, nicméně za excelentní kus to považuju! 75% (Horror Challenge Tour) (30.05.2020)

Dôkaz, že Mario Bava je pre talianske giallo niečo podobné, čo Hitchcock pre americký thriller. Zároveň naozaj relevantná snímka pre dejiny kinematografie v širšom spekte. Je tu stále cítiť vplyv amerických thrillerov, ku ktorým Bava dodáva výtvarné poňatie, ktoré sa stane typické pre talianske giallo/horrory v nasledujúcej dekáde (mladší kolegovia Argento, Fulci, Martino,... ho dotiahnu do dokonalosti) a zároveň ho môžeme chápať aj ako jeden z kľúčových proto-slasherov. V skratke - Bava si nakrútil málo známe európske Psycho. (19.01.2022)

Jestlize v The Girl Who Knew Too Much stvoril Mario Bava novy subzanr, v Blood and Black Lace prakticky definoval jeho pravidla. Vrah, skryvajici svou tvar za bilou maskou, zabiji sve obeti rozlicnymi predmety (samozrejmne ma cerne rukavice), je dostatecne brutalni a mnozstvi indicii postupne ukazuje na vetsinu vystupujicich postav. Oproti svemu predchozimu giallu se Bava jeste zlepsil na vsech frontach, ale nejvyraznejsi je to jiste u vizualniho zpracovani. Prechod k barve mu umoznil hotova kouzla (neco takoveho lze najit jen u nejvetsich pecek Daria Argenta) a pohled na vrazdu ve starozitnictvi a ji predchazejici honicku je naprosto uchvatny. Jednou z mala slabin je dost nepresvedcivy herec v roli inspektora, ale to je opravdu jen miniaturni vytka. Giallo! (01.06.2005)

Bravurní giallo v jeho nejranějším období. Mario Bava si tu s červenou, žlutou a fialovou barvou vyhrává neuvěřitelným, v těch časech nevídaným způsobem. Maskovaný zabiják je viděn od samého začátku a až nečekaně často, vyniká skvělou maskou a při vraždění hýří nápady. Narozdíl od ostatních žlutých hororů tady není místo pro vatu, a detektivní vložka nepřekáží. Pořád se něco děje, a divák se má stále tak na co koukat. Do toho stoupající napětí, jedna nervy drásající honička, bezvadná kamera, pestré syté barvy a nádherné ženy, kterým to sluší i po smrti. EDIT: po bližším prozkoumávání subžánru musim dát za plný kotel, tohle je nedostižná klasika! (25.02.2011)

Bava a jeho další giallo (opět dost ranné). Přes veškeré pozitivní hodnocení jsem se neuvěřitelně těšil, počkal si na noc a pustil se do toho. No a po dokoukání jsem mírně zklamán. Asi je to tím že to v dnešní době není nic extra a všechno už je několikrát viděné, ale já čekal o něco více. Kdybych film viděl před mnohem pro mě lepšíma giallama bylo by hodnocení vyšší takhle dávám jen 3*. Nicméně nemůžu upřít geniální atmosféru toho zámku, a i vraha který dokázal nahnat strach. Ale jak jsem řekl bohužel pro mě to není nic co bych musel vidět víckrát. (11.12.2013)