Ad Astra

James Gray dovršil, podtrhl a vynesl do nebeských výšin to, co tak působivě načal už ve Ztraceném městě Z. Osudový vztah otce a syna a dokonale starosvětský, uvědomělý vývoj hlavní postavy zabalený v nejvíce strhující vesmírné kulise od dob.... Interstellaru? Hmmm, ne, Vesmírné odysey. Každý záběr je skvostný, sekvence z Měsíce a závěrečná pouť skrze hmotnou prázdnotu a morální naplnění jsou přímo hypnotické. Každé gesto soustředěně hrajícího Brada Pitta má své podstatné a neoddiskutovatelné postavení, stejně jako každý tón jemné podbarvující muziky. Zbožňuji Graye za to, jak kašle na mainstream a buduje si takhle epicky rozměrnou story kolem jediné postavy, jejíž daleká cesta z povrchu zemského tak promyšleně symbolizuje pouť do vlastní minulosti, vyrovnávání se s vlastním odkazem a statečné vytyčení směru pro nový životní kurz, osvobozený od osudného stínu svého otce. Audiovizuálně bombastická poezie o vesmíru, která ctí odkaz Vesmírné odysey zdaleka nejlépe a nejkrásněji ze všech nástupců. A s osobním jádrem, které mě nehorázně dojalo a oslovilo. Ukončil bych to detailem na vymodlené podání ruky a poslední minutku nechal na divákovi. Jinak nádhera. (19.09.2019)

Psychologický rozbor mysle astronauta, který nemá vyspořádanej vztah s mrtvým (?) otcem. Žádný sci-fi biják, ale chytře napsaná, sebereflexní monologová spověď Pittovy postavy o vnitřních pochybách nad smyslem absolutní oddanosti práci za cenu odklonění se od cesty, kterou člověka směruje jeho srdce. Cestování vesmírem, i když hezky víceúrovňově pojaté, to celé “pouze” vizuálně zatraktivňuje a dodává tomu kouzelný filozofický rozměr. Finále může skalní sci-fisty, čekající velké věci, dokonce trochu sklamat. Blízký bratříček Chazellova First Mana, který byl ale emocionálnější a křehčejší. (13.09.2019)

Jednoduchá zápletka zaobalená banálnou myšlienkou, množstvom nielen vedeckých nezmyslov a miestami i rušiacim voiceroverom ústredného protagonistu. Ak chcel James Grey nakrútiť film o komplikovanom vzťahu medzi otcom a synom, mohol ostať pokojne i na Zemi. Väčšiu prehru odvracia iba tradične spoľahlivé Pittovo herectvo a výborná kamera Hoyta van Hoytemu, no inak má Ad Astra, nefungujúca ideálne ani v rovine klasického blockusteru, ani ako hĺbavejší zážitok, poriadne ďaleko od inteligentnej snímky, ktorou by tak veľmi chcela byť. 50% (11.12.2019)

I'm looking forward to the day my solitude ends. Tak tohle je přesně ten film, u kterýho by vůbec nevadilo, kdyby měl klidně i o hodinu stopáže navíc. Možná s míň voiceoverem, ale za to s víc vizuálním vyprávením, vždyť ty Hoytemovy obrazy se soundtrackem od Max Richtera a Nilse Frahma někdy dokážou ještě víc, než Pittův vnitřní monolog. Ale i tak, těším se na druhou projekci, protože se chci znovu vrátit do tohohle nádhernýho filmovýho světa, kde můžete letět na Mars, kde jsou na Měsíci piráti, a kde se musíte vydat až na kraj naší solární soustavy, abyste se vyrovnali s daddy issues a začli si vážit toho, co a koho máte kolem sebe. Nádherná a emotivní podívaná, Imax recommended. (18.09.2019)

Coppolova Apokalypsa ve sci-fi krustě. Stejná struktura i styčné body. Grayova pocta mistrovi. Stejně jako Conradova knižní předloha jde o příběh o lidské podstatě a naší roli v prostředí, ve kterém se pohybujeme. Vyznění není stejné, ale nevadí. Cesta k otci jako taková je mnohem důležitější než cíl. Nechybí silné akční scény a Hoyte van Hoytema se znovu překonává. Vizuálně jde o pastvu pro oči. Pittův voiceover jako průvodce psychickým stavem stoického kliďase, který nemá rád lidi funguje výborně. Stejně jako tajemstvím opředená otcovská figura ztvárněná Tommy Lee Jonesem. Univerzalita příběhu o samotě je umocněna vesmírnou prázdnotou. Fyzika zde není tak důležitá. Přes všechnu tu velkolepost je to strašně komorní. Meditativní majstrštyk, který není pro každého, ale málokdo odejde zcela nespokojen. (19.09.2019)