Řeka čaruje

Lyrický film o malém zázraku - návratu ztraceného mládí. Hlavní hrdina získá mocí kouzelné řeky jedinečnou možnost prožít svůj život podruhé. A vyvarovat se tak chyby, jíž svůj život napoprvé zahodil, když vyměnil "štěstí = život" za dobré bydlo. Řeka čaruje je jistě nadprůměrný film ještě doznívající prvorepubliké éry. (12.06.2004)

Úspěšná stejnojmenná rozhlasová hra Josefa Tomana (1899 - 1977), spisovatele, básníka a dramatika v jedné osobě, poskytla Václavu Krškovi na sklonku války ideální příležitost pro vznik mimořádně citlivého a křehkého filmového díla. Krška, odjakživa ovlivněný jihočeským krajem, svým rodištěm, a Fráňou Šrámkem, velkým literárním vzorem, mohl teprve prostřednictvím tohoto filmového příběhu rozehrát celou škálu básnivých impresí, jež souzněly s jeho vnitřním zaměřením. Film, obměňující dávný epický vzorec o zázračném elixíru mládí, přitakává - oproti Ohnivému létu - až vitalisticky rozjásaně přirozeným životním principům, které nachází v přimknutí k přírodě, k lásce, k práci. Film s výsměšnou, ale nebolestivou karikaturností tepe materializovaný svět maloměšťáků, jeho chlubnou předstíravost a citovou prázdnotu. Mládí je synonymem toužení, směřování, vzletu. Je životním postojem, není limitováno biologickým věkem. Leopold Kohák v podání Františka Hanuse je v určitém ohledu ryze komediální typ, zdravý člověk s venkovským jádrem, selfmademan spoutaný otěžemi majetku, uvědomující si svou žalostnou životní bilanci. Teprve pod vlivem magického fluida čisté a dravé řeky následuje proměna v roztouženého a poctivého chlapce, tedy v člověka, jakým byl kdysi, v mládí. Čaromocný symbol řeky je v Krškově filmu vysloven s upřímností, prostotou a zarážející přímočarostí. Typicky "krškovská" meditace nad "věčným mládím v nás" dochází svého vrcholu právě v příběhu Leopolda Koháka, v příbězích lidí uvězněných v masce někoho jiného, než ve skutečnosti jsou nebo byli. V hodnocení hereckých výkonů nelze samozřejmě přehlédnout vynikajícího Františka Hanuse, jakéhosi milovníka na předělu, ztvárňujícího s neobvyklou citovostí titulního hrdinu, procházejícího zajímavými psychologickými proměnami. Klasickou masku maloměstského patricijství na sebe navlékla tradičně Růžena Šlemrová, která svou snobskou diktátorku dotáhla téměř k odstrašujícímu exempláři lidské lhostejnosti. Čtverylka v podání Jindřicha Plachty představuje vděčnou figurku lidových šejdířů a pábitelů, táhnoucích se od kramářských písní až k narativním poetikám a k jejich napodobitelům; skvěle obsazené zůstávají i další postavy, byť namnoze epizodní, jakou je například Marvanův robustní statkář, vnášející patřičný vzruch do škrobeného prostředí společenských salonů. Nejblíže Krškovi zůstává patrně poloha Rovenského vynikající Řeky - jemně odstíněnými valéry lidských citů a obdivuhodným postižením přírodního rámce. Ale Rovenského hrdinové jsou jednoznační, nekomplikovaní, naproti tomu se Krška pokoušel o maximální nejednoznačnost a stylizovanost. Člověka chápe jako individualitu, která nese hluboké vnitřní tajemství. Jeho odkrývání má být smyslem umění. Tedy žádné "jarní vody" evokující zanikající vidinu čisté minulosti, kterou nelze nikdy vrátit. Tady prostě řeka čaruje. Stačí jen chtít a věřit. (04.10.2008)

Poetická oslava Posázaví ... vtělená do písně té řeky, která dá ztrápenému, zestárlému Leopoldu Kohákovi druhou šanci. Člověk je ovšem tvor od přírody přizpůsobivý, zapomnětlivý - a tudíž nepoučitelný ... plýtvat na něho dobře míněnými zázraky je skoro stejně marná práce jako házení luštěnin na pověstnou stěnu. V podstatě tak nějak očekáváte, že si ušlápnutý "Poldík" po své proměně bude chtít znovunabytého mládí jaksepatří užít ... že se postupně dostane do vleku událostí - a bude na dobré cestě, aby znovu zapomněl na píseň své milované řeky a zopakoval veškeré chyby, kterých se kdysi už dopustil. Což není samo o sobě špatně, ba právě naopak - jenom mám neodbytný pocit, že snímek se ve své druhé polovině dostává maličko do rozporu se vším, co zamýšlel prezentovat ... nebo je přinejmenším přespříliš shovívavý a nemá se k tomu, aby svého problematického hrdinu trochu víc skřípnul, takže éterická, téměř pohádková atmosféra se částečně rozplývá. Závěrečnou sebereflexi bych si zkrátka představovala trochu jinak ... 3,5* (20.11.2015)

,,Svobodní člověk. Co může býti víc... Vysvléct se z fraku a bílých rukavic, třeba po pěšině k řece se dát, z pramene pít a jahod si nasbírat, jít proti proudu a zpívat zas, ať je bouře, déšť, či sluneční den... Jen pryč, jen odtud, jen z toho ven!" Pohádková balada o člověku, který odhodil a pohřbil své minulé já. Stačil krátkodobý pobyt v přírodě a ve vodě, odhození brýlí, nemuselo ještě přijít na řad ani oholení brady a nikdo mu svou reální identitu nevěřil. Vrámci své proměny, téměř čarovné, prožije řadu podivných až trpkých chvil včetně noci ve vězení, ale poznává současně dlouho odpíranou krásu života a mládí. Nebyl by to ale Václav Krška, kdyby kouzlo filmu zůstalo jen v rovině obsahu. Ještě víc než samotný příběh mě učarovaly nádherné poetické pasáže s prolínáním záběrů přírody a pocitů hrdiny, podbarvené rovněž kouzelnou hudbou Jiřího Srnky nebo veršovanými komentáři o životě, svobodě a mládí (v úvodě, během cesty vlakem a skoro každého pobytu u řeky). Mladý František Hanus se své role plné proměn chopil s velikou grácí, potěšila postava tuláka Štverylky v krásném lidovém podání Jindřicha Plachty. ... Opravdu nádherný start nové epochy československé kinematografie po ukončení 2.světové války v roce 1945. 90% (deníček - Krátká éra československého filmu 1945-1948) (01.01.2018)

Minimálně scénáristicky stále produkt protektorátní kinematografie (absence určení konkrétní doby) s řadou nejlepších ingrediencí klasického českého filmu. Velmi příjemný snímek, plný poezie Posázaví i nevázaného mladí, jež je tu v ostrém konstrastu se snobským světem nejrůznější smetánky. Dobrý výkon titulního Františka Hanuse a dokonce velmi nečekaná hanbatá scéna, jedna z prvních v českém mainstreamovém filmu. (08.12.2006)