Nico, 1988

Další naprosto zaměnitelný hudební životopis bez nápadu. Snad jen scéna pražského koncertu mě trochu probudila. Třetí hvězdičku dávám jedině za Trine Dyrholmovou, bez které už by to určitě bylo zoufalé. Bohužel viděno s českým dabingem, který byl na palici – kolikrát tam obě postavy mluvily česky, a já jsem nechápal, proč si nerozumí. (50%) (13.01.2023)

Podle slov režisérky tohoto snímku herečka Trine Dyrholm nevypadá jako Nico, nezpívá jako Nico a ani není stejné národnosti jako Nico, přesto je však pro tuto roli nejlepší možnou volbou. Nelze nesouhlasit. Její proměna v postavu je opravu výborná a snímek táhne s velikým zápalem. V dalších ohledech je však už Nico, 1988 poměrně konvenční životopisný snímek o posledních letech života Warholovy múzy. Scéna pražského koncertu je highlightem filmu. [KVIFF 2018] (01.07.2018)

„Mladí lidé jsou nudní." „Jo, ale patří jim náš svět." „Ty tomu fakt věříš?" „Ne." Stárnoucí, unavená, závislá na heroinu...hvězda undergroundového nebe. Hvězda, co už nechce být kynoucí smažkou, nýbrž stárnoucí elegantní dámou. Jenže na to už jí čas nezbyl... Nejde o žádné strhující drama ze života výjimečné zpěvačky. Čas ve filmu plyne pomalu tak, jako Nico mluvila. Poslední chvíle života jsou prokládány písněmi, nesmrtelnými songy. Naprosto uhrančivý je koncert v Praze, kde mělo zaznít více skladeb. Klidně bych mu dal i více jak čtvrtinu filmu. „Velvet Underground? Tam jsem dělala jen křoví s tamburínou. Moje kariéra začala, když jsem se osamostatnila." Film pro ty, co měli a mají písně Nico rádi. Kolemjdoucího diváka zřejmě neosloví. My Heart Is Empty. (31.05.2021)

Chápu záměr tvůrců ukázat Nico jako "opravdovou" Nico. Tedy ne jako hezkou panenku, která šla z postele do postele podle toho, jak listovala encyklopedií Největší rockové hvězdy. Nevybrali si proto její nejznámější období, ale ukázali Nico zestárlou, "konečně autentickou", tentokrát ne v efektním světe slavných hudebníků, ale jako ženu, která nezávisle tvoří vlastní hudbu bez ohledu na to, jestli se publiku líbí nebo ne. Tvůrci k tomuto zobrazení využili trochu halucinogenní flashbacky a téměř polodokumentární snímání nepříliš veselé současnosti. Žel, zcela bez nápadu, zcela bez tahu na branku. Děj je utahaný a nudný, nic moc neříká, jen zobrazuje různé scény. A navíc mě její hudba nijak neuchvátila. Byť oceňuji scény z koncertu v Československu, jakkoliv na mě nepůsobily přesvědčivě (ale lidi ze Západu takhle mohli ČS komunistickou realitu vnímat). SHRNUTÍ: Sex, drogy a rock n roll si vždy vyžádají vysokou cenu. A ona ji zaplatila s plným vědomím. (07.12.2020)

Zpěvačka říká "Vybírám si své publikum " a " Netoužím, aby mě milovali všichni". A film také se nesnaží zavděčit každému a režisérka Nicchiarelli se snažil vzít si její slova k srdci. Ukazuje zpěvaččin styl při vystupování a její temnější stránky kdy bojovala už jako starší s depresí a drogami . Měl jsem pocit, že nikdo není tak osamělý jako Christa Paffgen i když je stále obklopená davem. Ale myslím, že režisérka z jejího životopisu udělala trochu fikci. Jsou zde hezké písničky. (13.05.2020)