Lidé, kteří šlapou tygru na ocas

Jeden z raných filmů známého japonského režiséra vychází z tradičního japonského dramatu divadla Nó - Ataka. Děj snímku se odehrává začátkem období Kamura, kdy rod Minamoto poráží rod Taira a k poměrně slušné lokální moci se dostávají bratři Joritomo a Jošitsune. To se samozřejmě nelíbí císaři Širakawovi a oba bratry lstí rozeštve. Jošitsune je tak donucen se skupinou svých stoupenců uprchnout ze země. Problém nastává v okamžiku, kdy je třeba přejít přes území ovládané jeho bratrem, na němž jsou umístěny zátarasy, které tomuto útěku mají zamezit. A právě v tento okamžik snímek začíná. Akira Kurosawa se spíše než o ryze autorský počin snaží vzdát hold původní hře. Vzdává se tak venkovního prostředí a možností většího rozvinu děje a sází spíše na teatrálnost a interiérové scény. Do rukou se nám tak dostává poměrně zajímavý snímek, kterému se důmyslně daří pojit tradiční japonské drama a filmový průmysl. Nebyl by to však Kurosawa, kdyby hru neobohatil o nějaký svůj prvek. Jak je zde již v několika komentářích uvedeno, jedná se o komickou postavu nosiče, který na sebe neustále strhává veškerou pozornost. Největší problém v režisérově záměru vidím ve faktu, že děj, který je vytržen z kontextu, nemusí být pro neznalé příliš zajímavý. (02.03.2010)

"Lidé, kteří šlapou tygru na ocas" rozhodně není klasický film a to nikoliv kvůli délce, nýbrž svou formou. Nejen že to je adaptace divadelního představení, a to navíc adaptace která na divadelnost rozhodně nehodlá rezignovat, ale ještě ke všemu je to divadelní představení japonské. Jde tedy divadlo s pevně danými pravidly, důrazem na hercův výraz, na jeho řečovou ekvilibristiku, pracující například i s maskami, s tancem, s doprovodem tradičních hudebních nástrojů atp. A přesně tohle také Kurosawovo přetlumočení obsahuje. Je tu výrazný dramatický herec, sekunduje mu herec komický, celek je rozčleněn na jednotlivé obrazy v nichž, stejně jako v divadle antickém, platí jednota času, místa a děje... Pokud tedy hledáme v tomhle dílku klasické filmové napětí nebo děj, asi budeme zklamaní. Pokud ho ale vezmeme jako skvělou ukázku tradiční japonské kultury, budeme bezpochyby příjemně překvapeni... Celkový dojem: 75% Zajímavé komentáře: Dudek, Madsbender (14.03.2021)

Reziser Akira Kurosawa /Dersu Uzala, Rasomon/ natocil pekny film o Yoshitsunem, ktory uteka z feudalneho stredovekeho Japonska, spolu s kumpanmi v prezleceni za mnichov. Dej filmu sa odohrava v obdobi Kamasliepka, teda pardon, Kamakura, kedy jeden tamansky rod porazil dalsich tamanov - prvy tamansky rod sa volal Mynamoto a druhy Taira, pricom zvitazil Taira nad Mynamotom. Pardon, zase naopak. To je jedno, proste SK a CZ porovnavacia baza je Europa, nie Azia a mne xpokojnosti staci, ze viem, ze jestvuje nejake obdobie v Japonsku ako Kamasliepka. Rezia Kurosawu je vyborna, reziser sa pohral s kazdou jednou scenou, dialogy su na urovni a herci boli na urovni - poznal som len Susumu Fujitu /Velka Legenda Judo 1943/ hral vyborne. A typicke pre Kurosawu je pomale plynutie deja a filmu. 80 % (12.04.2016)

Jedným z prológových Akirových diel. Podobný námet, podobné princípy, podobné expresívne štylizácie i tajuplné okolité kulisy, akurát trošku komornejšie poňatie. Neprekážalo mi ateliérové prostredie, i (na jeho schopnosti) umiernenejší a trošku amatérskejší prístup, ale skôr väčšie rozvetvenie, odvážnejšie a zamotanejšie zvraty, pretože dobrodružné filmy mám hodne rád. A najmä tie v čiernobielom spektre (Mzda strachu, Poklad na Sierra Madre), ktoré istú tajuplnosť a mystiku prerozprávaných legiend dokážu umne využiť. A v tom najvyššom leveli sa už potom fantasticky pracuje s psychológiou postáv a formálnou vycibrenosťou, lenže dostať sa na tú úroveň (Rašómon) je dopriate hŕstke vyvolených a našťastie sa to režisérovi neskôr podarilo. Skrátka oproti vtedajšej konkurencii je tento príbeh o skupinke falošných mníchoch slušným priemerom, v ktorom si autor postrážil istú dávku nečitateľnosti a neidealizácii tej či onej postavy. A koniec koncov i storytellingu. Slušný Itôov zorný zjazd, vychytralé štúdiové pozadie v ústraní, škoda možno nedostatku technických možností a nižšieho rozpočtu. (15.04.2016)

Film "Lidé, kteří šlapou tygru na ocas" zaujme svou formou tradičního japonského divadla a herecká exprese tak dominuje výrazu vyjádření. Japonsko konce dvanáctého století je našemu prostředí cizí, zachycuje pouze malý okamžik dávného času, vše směřuje k zlehčujícímu fraškovitému vyznění a zaměřuje se na střety slov a touhy jedinců i celku. Hlavní postavou filmového cvičení je Benkei (pozoruhodný Dendžiró Ókóči), bojový mnich a vedoucí muž prchající elitní skupiny. Boj byl každodenní součástí života, rodinné a přátelské vazby jsou bez varování přerušována, rivalita tasí zbraně a lidský život je nevalnou prchavou hodnotou. Záchrana je již na dosah ruky. Komickou úlohu má nosič a průvodce (příjemný Ken'iči Enomoto). Strachy se třese, utíká a prosí. Poskakuje a vehementně vysvětluje. Osvobození vínem přijde v pravý čas. Důležitou postavou je Togaši (sympatický Susumu Fudžita), vrchní strážce hranic, který si zakládá na šlechetném vystupování a všechny pochybnosti postupně odmítá. Nejskrývanější postavou je Jošicune (Hanširô Iwai), ze strachu znelíbený spoluvládce. Lidé, kteří šlapou tygru na ocas potěší svým zpracováním, uchvátí herecké vypětí. Nic více, nic méně. (28.08.2018)