Květy na rozloučenou

Je to hodně jiný film. Je naprosto jiný, než většina. Je thajský, kde převažuje thajská odnož buddhismu. Je potřeba se na něj dívat tímto úhlem pohledu a nehodnotit jen očima středoevropského diváka. Proč je scéna taková, proč to herci hrají takto, proč je film zádumčivý, tklivý hned skoro od počátku. Hrozně hezky je obsah filmu popsán na ČSFD, určitě si jej před zhlédnutím filmu přečtěte. Když tohle vše je schopen dát divák dohromady, nemůže hodnotit špatně. Je to film o obrazech, o pocitech, o ŽIVOTĚ. Je to film, jehož poselství zůstane navždy v mé duši ... 8787 (25.10.2023)

Přišel jsem nepřipraven. Čekal jsem romanci s prvky folklóru, dostal jsem meditaci na půl cesty k mistrovství Weerasethakula. Což není špatně. Předně: není to queer příběh, je to univerzální příběh a pohlaví tu nehraje sebemenší roli. Možná je kombinace homosexuality a překonání smrti producentským kalkulem, jak zaujmout festivalové publikum a svézt se na vlně úsporných a formálně strohých pralesních meditací. Film se velmi hmatatelně rozpadá na dvě kvalitativně vzdálené poloviny. První část je režisérsky, scenáristicky i obrazově velmi nezručná: zaměřuje se na vztah dvou hlavních protagonistů a jejich osobní historie, které jsou pro další příběh relevantní povětšinou jen jako kulisa různých smrtí (ukopání čarodejnice, uškrcení dcerky), se kterými se hlavní postava dosud nedokázala smířit a vyrovnat - a ke kterým dostává ještě jeden čerstvý křížek. Historie se prozrazují skrze strojené a špatně odehrané promluvy, vizuálně rámované symbolikou života jako květinové výzdoby, která umírá dřív než je dokončena. Druhá polovina je naopak řádně hustý pralesní art o smíření se s konečností života a nalezení způsobu posledního rozloučení se všemi, kteří nám odcházejí. Art, který jede po hraně divácké snesitelnosti tím správným způsobem. Nevyvážená filmová meditace, kterou jsem si po většinu času užíval především jako exkurz do thajské flory. (21.11.2018)