Silnější

Po naprosto fantastickém a strhujícím Patriots Day je pro mě snímek Stronger druhým filmovým počinem, zabývajícím se teroristickým útokem při bostonském maratonu. Zatímco první jmenovaný se ale zabýval samotným útokem a následným dech beroucím honem na ty islámský zmrdy, Stornger je zaměřen na oběti onoho zbabělého činu, respektive na jednu z nich, Jeffa Baumana a jeho poměrně živelnou rodinu. Příběh se odvíjí od samotného bombového útoku, přes následný Baumanův pobyt v nemocnici, ovšem největší úsek filmu je věnován následnému, jak fyzickému, tak hlavně psychickému vyrovnávání se s nastalou situací, rehabilitacím a také vnímáním okolí, tedy bostoňanů především, vůči ústřední postavě, které mi tedy přišlo až příliš zidealizované, ale dobrá, třeba byli všichni skutečně tak vřelí a soucitní, nevím. Hodně se tu příběh zaoobírá i vztahem mezi Jeffem a jeho přítelkyní, která to též neměla zrovna jednoduché, a právě ona je tím hlavním prostředkem ke zdůraznění obětavosti a ochoty v dané chvíli. A právě kvůli tomu všemu je Stronger především snímkem o emocích, s čímž ovšem přichází hlavní problém, a to že zde ty emoce příliš nefungují. Jake Gyllenhaal tu sice odvádí další ze svých famózních výkonů, vyprávění má spád a divák lehko soucítí s lidmi, kteří jsou jakýmkoliv způsobem doživotně poznamenáni zhovadilostí náboženských fanatiků, ale tvůrcům se zde zkrátka vůbec nepodařilo vyvolat ani sebemenší působivé pocity právě vůči situaci a handicapu hlavní postavy, celé mi to přišlo strašně chladně nepřístupné a povrchní, nepodařil se jim proniknout do nitra Jeffa Baumana, já to prostě vnímal jen jako tragický osud jednoho týpka, který mi byl ale prakticky zcela cizí a lhostejný. Já jsem tedy z výsledného dojmu bohužel dost zklamaný, očekával jsem daleko dramatičtější a emočně silnější příběh, takže to především díky Gyllenhaalovi sice nenudí, ale vzrušení z filmu, na které jsem tak vsázel, mám tak maximálně padesátiprocentní. (14.03.2018)

Po Marathon: The Patriots Day Bombing a Patriots Day třetí ambiciózní film věnovaný teroristickému útoku během bostonského maratonu. Gordon Green zvolil namísto mozaikovité rekonstrukce události z různých hledisek komornější přístup a natočil velmi intimní portrét jednoho člověka.___Výborná je zejména první hodina, velmi syrově, skoro v reálném čase zachycující lékařské úkony, které musí Jeff podstupovat (sundávání obvazů patří zásluhou Gyllenhaalova herectví k nejbolestivějším scénám, co jsem letos viděl). Sledujeme jednotlivé fáze jeho léčby a jeho prohlubující se depresi, nepochopení blízkých (kteří oproti podobným filmům nejsou vždy milí a ve všem nápomocní) i jeho nevděk (protože jej ponižuje odkázanost na pomoc druhých) a nahlížíme do zákulisí přípravy vítězoslavných okamžiků jako je zahájení utkání NHL. Namísto patetické oslavy hrdinství, která byla prezentována veřejnosti, vidíme bolest, stud, únavu, nejistotu, rezignaci (v tematizaci toho, co a za jakou cenu dělá člověka hrdinou, připomíná Stronger některé pozdní filmy Clinta Eastwooda).___Většina sick-flicks vypráví o hrdinech, kteří díky milujícím bližním a solidnímu materiálnímu zabezpečení nemusejí bojovat s ničím jiným než svým zdravotním stavem. Jeff má jako příslušník pracující třídy, jehož přítelkyně si není jistá, zda s ním chce zůstat (před útokem se v podstatě rozešli), spoustu jiných starostí a namísto toho, aby získával sílu a šířil lásku, padá na dno. Kameraman Sean Bobbitt hodně využívá (tělesných) detailů a záběrů s malou hloubkou ostrosti, takže stejně jako Jeff pořádně nevíme, co se děje kolem, náš i jeho „dosah“ je výrazně limitovaný, což prohlubuje frustraci.___Druhá polovina už není tak semknutá, protože se Greenovi nedaří najít klíč k tomu, jak propojit tři roviny vyprávění (Jeff jako člověk s osobním traumatem, Jeff jako partner, Jeff jako člověk inspirující druhé), a poslední minuty jsou plné laciného patosu, kterému se sympaticky věcný film jinak vesměs dokázal vyhnout. Místo u moře tak sice zůstává nejkomplexnějším a nejpravdivějším dramatem o vztazích a traumatech z poslední doby, ale jestli se chcete dojmout a zároveň nemít pocit, že vás někdo zneužil, tohle je taky dobrá volba (a Gyllenhaal zaslouží přinejmenším nominaci na Oscara, kterého měl získat už za Slídila). 75% (13.12.2017)

Jake dělá co může, ale příběh jeho (real-life) postavy zkrátka neposkytuje plodné podhoubí pro oslavu hodnot, na kterých chce stavět. Ať už je to jejím rodinným zázemím nebo neurčitým a nerozhodným postojem ke vztahu s přítelkyní i tělesné rekonvalescenci, žádný z motivů film nikam smysluplně neposouvá. A mávání vlajkou na stadionu ho taky moc nevyzvedne. Nadprůměrné hodnocení s odřenýma ušima pouze díky Jakeovi. (06.12.2020)

Plus minus před rokem jsme mohli vidět skoro až dokumentární ztvárnění bombového útoku na bostonský maraton z pera Berga, které se ale zabývalo zejména zločinci, následně naháněním obou teroristů a jejich zatčením. Moc se nekladl důraz na ty, jež samotný výbuch nejvíce poznamenal. No a Silnější na to jde přesně z této stránky, tedy civilněji, ukazuje, jak se může proměnit člověku zničehonic život. Jeff Bauman byl prostě obyčejný chlapík, jenž se objevil ve špatný čas na špatném místě, kdy po výbuchu přišel o obě dolní končetiny. Velmi mě zaujal výkon Gylenhaala (jaktože nebyl na nic nominovaný ?), bez jeho vcítění do hlavního hrdiny by to prostě nešlo. Film se zaměřuje na vnitřní myšlení hlavního hrdiny, které by se dalo přirovnat k houpačce. Zpočátku po samotné explozi začal žít i přes toto omezení, ale postupně se propadával do hlubších a hlubších depresí, až mi připadalo, že to může skončit sebevraždou. Ale to vzchopení a zarputilost na konci, s kterou se svému osudu postavil, člověka skoro až inspiruje. Musím pochválit všechny herce, jejich rodinné vztahy zde byly vykresleny neskutečně reálně. Film nepojednává o ničem optimistickém, ale ta pozitivní energie hlavního hrdiny, ta je tím, nad čím bychom se měli zamyslet. Za mě dávám 84 % (26.03.2018)

Překvapuje mne poměrně nízké hodnocení tohoto snímku. Silné a působivé životopisné drama o obětech tragedie během Bostonského maratonu 2013 s jako obvykle vynikajícím Jake Gyllenhaalem (ten snad ani slaběji zahrát neumí) dokáže opravdu plně zaujmout. Jeffovy traumatické zážitky nelze jen tak lehce vytěsnit a bez pomoci "okolí" se neobejde. Tatiana Maslany je mu (příběhově i herecky) důstojnou "parťačkou", obyvláště když "pomoc" maminky a rodiny je spíše kontraproduktivní. Výborný a dobře se hodící soundtrack, hodně (ale ne bezúčelných) emocí a rovněž i dostatečně námětů k zamyšlení. Tak mne ještě napadlo, jaká síla by to byla, kdyby na režisérské židli místo Davida Greena seděl Clint Eastwood ... (27.03.2019)