Sůl Inků

„Růžové zlato" z Marasu vyhledávají labužníci z celého světa a dobře za ně platí. Z těchto zisků však dostávají prostí „salinéros", kteří na peruánských solných polích tvrdě pracují, jen nepatrný zlomek peněz. Růžová sůl z Marasu je v kulinářství velmi ceněna. Vysoký obsah přírodních minerálů v této soli, především železo, vápník, hořčík, zinek a měď, jí dodává narůžovělou barvu, a proto se nazývá také „sal rosada", „pink salt" či „sůl Inků". Je raritou nejen původem, vzhledem či složením, ale i chutí. Připravují se z ní různé speciality, hodí se k přípravě masa, ryb, mořských plodů, polévek, omáček, salátů, teplé i studené kuchyně. Pokrmům dodává zajímavou a delikátní chuť. Někteří gurmáni si údajně touto solí dochucují i syrová jablka a pomeranče, neboť zvýrazňuje chuť. A kde se tato sůl bere? Na náhorních plošinách Peru poblíž městečka Maras se v nadmořské výšce 3000 metrů rozkládají rozsáhlé terasovité saliny čítající na 4000 solných polí. Indiáni na nich sbírají sůl už téměř 1000 let. Výhradně ruční způsob získávání tohoto růžového pokladu se od časů Inků nezměnil. Zdrojem soli jsou v horách vyvěrající horké prameny, které rozpouštějí vzácnou sůl ve skalách a jejichž voda se rozvádí spletí kanálů k jednotlivým nádržím. Na slunci se voda z nádrží vypařuje a zůstává v nich čistá sůl. Tyto nádrže jsou po staletí ve vlastnictví jednotlivých rodin, pro které jsou zdrojem obživy. Sůl od rána do noci sbírají, nakládají do pytlů a připravují na dlouhou cestu do skladiště solného družstva, kde se sůl balí pro domácí trh i pro export. Z peruánských přístavů ji pak nákladní lodě rozvážejí do celého světa. A zatímco si gurmáni pochutnávají na pokrmech ochucených touto delikátní solí, za kterou jsou ochotni utrácet nemalé peníze, peruánští „salinéros" stále dřou do úmoru a peníze, které si sběrem soli vydělají, mají opravdu velmi daleko k „fair trade". (Česká televize)