Nahý

Kdyby tato Leighova horečnatá chodecká „road movie“ (anebo sauntererie?) pojednávala více o nahých než o nahém, jehož poriomanie (a monomanie!) organizuje ono ustavičně připomínané drama naplňujícího se konce světa, zasáhla by mě tím víc. Všechny ty životy tváří v tvář žvástu, v nějž se zhroutil člověk, kamení, a divák tak klouže jen po evidovaných skulpturách v zapomenutém lapidáriu na konci studené války, ačkoliv důvěrnějším nahlédnutím v tu hemživou rozmanitost duší, z níž se rodí stále nová a nová první slova, by se dozvěděl více i o sobě samém, a neutvrzoval se jen v tom, jak správně sám tento svět vidí: protože vnímá jen zkreslujícím prizmatem zotročujícího Já. Zdánlivě vědoucí Johnny není nějakým osamoceným prorokem v londýnském panoptiku osamělých: sám je pouhým odrazem prvotního výkřiku, který ještě před půlstoletím zněl sytě krutým hněvem, zatímco on již své kletby jen vykašlává. Pansofické promluvy posedlého chorobnou neumluvitelností k sobě strhují přílišnou pozornost, takovou, jaká až zatemňuje celé navštívené (nikoliv obývané) prostředí: vyvolávají dojem, že je tím, který má každému co říct, zatímco ve skutečnosti stále mluví jen se sebou samým – v ostatních. Nenaslouchající a znecitlivělý nic nesděluje a s nikým nic nesdílí, jen cituje, trápí a zesměšňuje: bližní se mu otevírají jen jako různě zaprášená jeviště, na nichž sehrává svá ochotnická představení dle konvenčních scénářů. Struktura vyprávění, konfrontující jej souběžně s další vychýleným egomaniakem, psychopatickým sadistou, mi přišla rovněž příliš vypočítavá, poplatná snaze o příběh (byť efektní): vyvolává mylný dojem jedné osudové polarity, zatímco k takovému zásadnímu střetu dochází v každém záběru. Méně je mnohdy více – a to Leigh dokázal svým skvostným debutem Bleak Moments. V Nahých (!) toho mohl rovněž dostát, ale zřejmě se obával, že by tak film zahustil v divadelní hru… A obával-li se toho skutečně, pak oprávněně: protože divadlem tento film opravdu voní (a někomu jistě také páchne), a tímto feromonem mě také ještě více přitahoval... Každé setkání charakterizuje dokonalé a soustředěné vystižení postav – jejich jazykem, zvláštnostmi reakcí i skrytou motivací k hovoru (a v neposlední řadě skvělým herectvím všech představitelů). Každý z hrdinů touží po jedné, určité odpovědi, a té se mu nedostává – na rozdíl od krutosti, tělesné, duševní i jazykové. Nevnímaný, trýzněný prostor rovněž uzavírá tyto osobité interakce silou lidmi netušenou a každou repliku odstiňuje jakýmsi sivým smyslem věcí posledních: s každou větou tedy hrozí, že spadne opona a přikryje i diváka. Tak nevím, zda přeci jen nejde spíše o poctu Sarah Kane než Tonymu Richardsonovi… (20.01.2018)

Film o dobrodružstvích filozofujícího pobudy a znásilňovače na úťeku, který i přes svůj nevábný zevnějšek má charizma a umí učarovat ženám. Naked má místy děsivou atmosféru na způsob Cronenbergova Videodromu, avšak bez surrealistických prvků. Příběh začíná návštěvou Johnnyho v bytě jeho bývalé partnerky Lousie v Londýně, kde se sbílží s její spolubydlící Sophie, ale jekožto člověk nevázaný prachem světa se vydá do studených londýnských ulic, kde se oddává klábosení s neznámími lidmi – zejména jej fascinuje brzy nadcházející Apokalypsa, přirozenost Boha a všehomíra, konspirační teorie, Nostradámovy předpovědi - tedy vysoce abstraktní spekulace, kterým se běžní lidé až tolik nezaobírají. Svými úvahami, které občas mají špetku originality, a rozevlátými pohyby může vzbuzovat u diváka sympatie, někdy ale spíš něco jako soucit. Kromě už zmíněného fenoménu víry v apokalyptická proroctví a konspirační teorie Leigh také tematizuje sadomasochystický sex, mysantropii (zvlášť postava zbohatlíka, která fyzicky i psychycky terorizuje Sophie); zajímavý je také neracionální vztah Johnnyeho a Sophie, která si od Johnnyeho nechává fyzicky ubližovat, což ji zřejmě uspokojuje a stále víc ho proto miluje; ona se mu tím naopak stále víc odcizuje. Poté, co hrdina prožije několik nepříliš záviděníhodných epizod, se divák začne ptát, kam režisér film v závěru dovede – film ale naštěstí neskončí jako banální fraška, což by se lehce mohlo stát, kdyby se hlavní charakter zkonformizoval, dostal „rozum“ a zapadl mezi „normální lidi“ (se znásilněním na krku to ale asi dost dobře nejde). Konec je ale otevřený a divák je ponechán se svými rozporupnými pocity. Leighovi se podařil natočit velmi neotřelý film, jenom je třeba počítat s tím, že je dost temný. PS: Všechny klíčové scény se odehrávají na schodištích. (20.06.2011)

Hodně divný a přesto hodně zajímavý film. Hlavní hrdina je velmi nevyrovnaný mladý muž, který pořád něco mele a pořád někoho a něco rozebírá. Chlapům obvykle velmi rychle začne lézt na nervy a ženské postavy ho buď osudově milují (což já osobně nechápu) nebo ho za chvíli nemůžou ani vidět. Je svůj, nechápe, proč někoho urazí a co jim vadí a hlavně nesnáší, když se na něj někdo váže. Všechny ostatní postavy jsou taky divné, ale kouká se na to dobře. David Thewlis ovšem vleze na plátno a okamžitě ho ovládne, skvělý výkon. (19.01.2009)

Fakt nářez tenhle film!!! Dvouhodinovej hereckej koncert jakej jsem už dlouho neviděl. Těžkotonážní temný komedialní drama se valí na diváka s neuvěřitelnou kadencí plnou mega-dialogů ... Šílenost sama, spousta otazníků, žádná odpověď. Úžasná ústřední melodie. Divák u konce již zcela zdecimován, unaven a možná i zhnusen ... Těžko popisovat, tohle se musí vidět ... (21.12.2012)

Veľmi zvláštny a rozporuplný film, ktorý v jednom okamžiku zaujme, nadchne a vzápätí odpudzuje. Pozitívne je, že napriek slušnej dĺžke nenudí. Nemám žiaden vzťah k bezdomovcom a lúzrom. Ani dobrovoľným, ani tým, ktorí sa medzi nimi ocitli nechtiac. Všetky postavy tohto filmu boli ako z nejakého panoptika, nepravdepodobné, skarikované a iba chvíľami zaujímavé. Film bol od začiatku do konca na dve hviezdičky, čím vyjadrujem názor, že nemusel a nemal byť nakrútený. Ale tú tretiu musím pridať za fantastický herecký výkon Davida Thewlisa, ktorý statočne ťahal celý film. (07.03.2012)