Devadesátky

Budu počítat s tím, že většina hned po jméně pozná herce Jonaha Hilla- komediální herec, který se ovšem po komediálních rolích v Zbouchnuté nebo 21-22 Jump Street ponořil i do vážnějších rolích. Dostal sice 2. Oscarové nominace (konkrétně za Moneyball a Vlka z Wall Street) ty ale pořád sázeli na jeho komickou stránku a Jonaha Hilla to dohnalo tak daleko, že zatoužil po vážných rolích a začal kvůli nim hubnout jako bylo vidět třeba ve výborném seriálu Maniac. Jonah patří nepochybně mezi nejtalentovanější herce z té mladší generace a jako každá ta hvězda pochytil režisérské ambice. A tak se dostáváme k jeho režíjnu debutu Devadesátky. Hill se narodil v roce 1983 a tudíž vyrůstal v 90. letech stejně jako hlavní představitelé tohoto snímku. Hill se tak inspiroval svým vlastním mládím a je to na scénáři poznat, že má Hill k látce opravdu blízko a celé to působí jako by někdo dopodrobna pojednával o svém mládí. A ta 90. atmosféra sálá ve filmu opravdu všude. Devadesátky jsou solidní retrojízdou, která jako by vypadla z denního života mládeže 90. let. V pozadí v baru začne hrát Kiss From A Rose od Seala, hlavní hrdina má povlečení Želvy Ninja, nosí triko Street Fighter II a především začne žít klasický život devadesátkového teenagera. Doba kdy kompy a mobily, Facebook a Instagram nevládli světu a mladí prostě užívali života venku. Celý ten film vlastně předhazuje pocit, že muselo být cool žít v devadesátkách. A muselo být cool být skejťákem v devadesátkách! Jonah Hill je oficiálně režijní talent a ze všech těch ostatních režisérských debutů posledních let typu Lady Bird nebo Booksmart Hill jasně vede. Umí skvěle vézt mladé herce, kdy je každý z party mladých hovádek neskonale sympatický (i ten co vypadá jako Sheryl Crowová!) a především hezky pracuje s charakterem Stevieho v podání Sunny Suljice. Ten se postupně otloukává a z menšího outsidera se stává populárním členem své party kdy zažívá první opití, první úrazy na skateboardu a i první sex! Hezky se na příběh Stevieho kouká a to i když je v samotném jádru tak primitivní a nepřekvapivý. Jenomže celá ta retro atmosféra, srdíčkové pojednání o tom,že nic by se nemělo přehánět (ať už je myšleno chlastání, fetování nebo šukání!) a především fakt, že je to v jádru hrozně citlivý film to vše táhne nahoru! Rozhodně to není film pro každého a už vůbec ne pro celou rodinu. V kinosále jsem narazil na matku s dvěma dětmi, kteří z filmu odešli asi po 10. minutách a to zrovna ve chvilce kdy se jeden z chlapců zeptá svých kamarádíčků jestli by radši vylízali mámu nebo vykouřili tátu. Tenhle film se s tím nesere a nebojí se dát poselství o tom jaký jsou rodiče pozérský hovada, kteří vlastně nechtějí abyste dělali chyby, které ve finále sami dělali. Přesně takhle funguje postava Stevieho matky v podání Katherine Waterson o které se z náznaků dozvíme, že její minulost není úplně zlatá a přesto má problém když zjistí jak Stevie tráví svůj volný čas. Samá postava matky je ale kromě téhle linky extrémně nezajímavá a vlastně ve finále filmu zbytečná, mnohem lépe funguje postava staršího bratra Iana v podání Lucase Hedgese. Lucas Hedges je super a jeden z nejtalentovanějších herců těsně nad 20 let a i když je jeho Ian tak trochu hovado, ve finále má srdce na pravém místě a poté co začne vyprávět historky z mládí se svou matkou se mu vlastně nikdo nesmí divit, že je tak trochu hovado. Sunny Suljic je ale opravdu neskutečný talent a jeho Stevie je prostě sympatický hrdina se kterým se těch 80 minut tráví hodně snadně. Jeho postupné budování vztahu s novými kamarády, získávání respektu, komplikovaný vztah s bráchou a matkou, první soulož.... tohle vše divák se Steviem zažije a všechny jeho úskalí a zároveň radosti prožívá s ním. Není to o tom, že si Stevie rozbije hlavu a bolí ho to. Je to o tom, že si Stevie rozbije hlavu ale získá si tím ten správný respekt. Super je také Ray v podání Na-kela Smitha. Ten ve filmu působí jako nejstarší z grupy, pro Stevieho je vzorem, machrem a nejlepším kámošem, Ray ale vždy dokáže Steviemu včas říct kdy je čas zastavit a především Stevieho podrží v hodně těžký chvíli. Ve finále je každý z party neskutečně sympatický, Stevie a Rey ale jasně vedou a jsou z celé party nejzajímavější. A má to skvělej soundtrack dvojice Trenta Reznora a Atticuse Rosse. Ten se festovně skvěle poslouchá a dokáže dost pravděpodobně fungovat i pouze jako soundtrack bez filmového doprovodu. Ve finále hodně příjemná, vydařená a poctivá filmařina u které se Jonah Hill skvěle vypsal ze svého mládí a skvěle si to celé zrežíroval. Sehnal dokonalé mladé ksichty a dal najevo světu, že je nejen skvělý herec ale i skvělý scénárista a režisér. Sice ze mně Devadesátky pár hodin po projekci možná vyprchali až příliš rychle, pořád na to ale vzpomínám hodně dobře a na další Hillův film který si snad opět nebude brát servítky se nemůžu dočkat. Muselo bejt cool žít v devadesátkách! (08.07.2019) (méně) (více)