Tenkrát na Západě

O tomto historickém velkofilmu Sergia Leoneho z roku 1968 se nejčastěji hovoří jako o „nejlepším westernu všech dob“. To ale nepovažuji za nejšťastnější označení. Ne snad proto, že bych snad o jeho estetické relevanci pochyboval. Právě naopak, žánrové prvky totiž Tenkrát na Západě využívá především coby nástroje k ozvláštňování tradic hollywoodského filmu, posilování funkcí kontinuálního neviditelného stylu a rozrušování dominance klasicky vyprávěného příběhu. Spíše než příčinně seřazený řetězec ze sebe vyplývajících událostí totiž buduje Tenkrát na Západě členitý fikční svět postupující historické změny. Detailněji se jeho analýze věnuji ve čtvrté kapitole svého Rozboru filmu (s. 45-55). (06.04.2013)

Film mého srdce. A to doslova. Žádný jiný western mu nesahá ani po kotníky a 99,99999% ostatních filmů taktéž. Nenapodobitelná atmosféra, úžasní herci a nadčasová hudba Ennia Morriconeho. Scéna závěrečného účtování nemá svojí působivostí v celičkých dějinách kinematografie obdoby.....vlastně tak jako zbytek. Dlouho jsem hledal svůj nejlepší film. A v "Tenkrát na Západě" jsem ho snad už našel. (18.08.2003)

Když jsem si pouštěl tento film, vůbec jsem dopředu nevěděl čím je tak proslaven, teď už to vím a nezbývá mi nic jiného než souhlasit. Snímek oplývá snad nejlepší hudbou ve filmech vůbec a výbornou atmosférou, na které se podepisují zejména, pro tento film typické, dlouhé záběry do tváře tajemných a drsných pistolníků. Svým originálním a nadčasovým pojetím se dá vlastně nazvat uměleckým dílem a pro tyto aspekty nemůžu jinak, než udělit 5 hvězdiček, ačkoliv jen tak na okraj musím podotknout, že na druhou stranu můj zážitek plně pětihvězdičkový nebyl. Bylo to tak na rozhraní, jenže ať přemýšlím jak přemýšlím, snímku prostě nelze objektivně nic vytknout, nečekal jsem, že film z roku narození mé matky dokáže tolik oslovit i novodobými efekty zhýčkaného diváka jako jsem já :) 9/10 (12.12.2007)

velký očekávání - velký zklamání... Tento film mi jen potvrdil, že westerny zkrátka nejsou nic pro mě. Chápu, že příznivci westernů si to asi užili líp. Přesto mě dost udivuje, že Tenkrát na západě má tady neuvěřitelnejch 94%. Mě to stálo dost přemáhání, abych se vůbec na tenhle téměř 3-hodinovej western dokoukal až do konce. Občas nějaká trochu lepší scéna a mezi tim plno nudy. Možná by to chtělo tak o hodinu zkrátit a pak bych třeba neměl pocit, že u toho každou chvíli usnu. Na celym filmu mě asi nejvíc zaujala hudba. Dokonce jednu melodii důvěrně znám z výběru Clubland X-Treme Hardcore 2 [DJ Hixxy & Dario G - All My Life (Dream To Me)]. (03.08.2008)

Když jsem tenhle film viděl naposledy, byl jsem malý kluk, který zbožňoval kovbojky, a klasika Sergia Leoneho mi zákonitě přišla podivná, rozvláčná, nepříliš "dramatická"... Stačilo pár let a došlo mi, že Tenkrát na Západě je mnohem víc než westernem naprosto strhující ukázkou dramatu, kde žánrové doplňky z Divokého Západu slouží pouze jako kulisy. Leone soustředil ohnisko vypravěčské perspektivy do detailu a polodetailu skvostně zkomponované kamery Tonina Delli Colliho; je skoro neuvěřitelné, že snad půlka filmu se koncentruje na tváře herců. Ta tíha, spočívající na expresi tváře, je neskutečná a stejně tak je neskutečné, s jakou grácií ji herci nesou. Až expresionistický důraz na oči zvládá Bronson i Fonda se sošnou strnulostí, která bere dech, naopak sexy kukuč Claudie Cardinale má v sobě nestárnoucí půvab – křehkost, zrádnost, svůdnost. Archetypální příběh mstitele podává Leone tak neuvěřitelně osobně, soustředěně a procítěně, že by člověk silnější film jen těžko hledal. Navíc geniální soundtrack Ennio Morriconeho zesiluje všechny emoce desetinásobně. V čem Tenkrát na Západě trumfuje nad všemi ostatními westerny? Není to příběhem, efektností přestřelek... je to něčím, co by klasický filozof nazval filmovostí filmu. Tenkrát na Západě je jeden z nejfilmovějších filmů, co znám. (19.06.2005)