Tenkrát na Západě

Tenkrát na Západě jsem viděla tenkrát, když jsem byla ještě mladá a krásná :D Už si ani nepamatuji, jestli se mi to líbilo, nebo ne. V dnešní době mě zase odrazovala délka filmu, ale pro krásné modré oči Charlesa Bronsna, jsem se hecla. Překvapilo mi, že film utekl jako voda, i když ve finále se tam toho zase tolik nedělo. Ale charisma hlavních představitelů bylo natolik silné, že jsem nedokázala odrthnout zrak. Ústřední melodie natolik dokonalé, že je znáte, aniž byste film viděli. A závěrečné rozuzlení skvělá tečka v celém příběhu :o) (13.11.2019)

Pekelne pomalej film, kdy postavy na sebe nejdriv deset minut cumi, nez neco udelaj a samotnej pribeh nic extra originalniho taky neni, ale v Sergiovo rukou se promenil v jeden z nej westernu vsech dob. Sice mam radsi dolarovou trilogii, ale tohle je rozhodne extra trida. A dostat to do rukou jinej reziser, tak je vse v hazlu. K tomu tu jsou jeste slusny herci, Bronson mi vyjimecne nevadil, Robards ma zajimave napsanou postavu, Claudia je uz tradicne krasna a tady taky hlavne ze zacatku nasrana a Henry Fonda jako zaporak je naprosta chutovka. K tomu tu mame jeste, jak je u Morriconeho zvykem, naprosto bombastickou hudbu, takze vubec nevadi, ze se neustale opakuje. A i pres dylku a dost solidni pomalost je film neustale zajimavej a napinavej. Proste klasika, ktera si tak vysoke hodnoceni zaslouzi. (28.08.2007)

V rámci Projektu 100 konečně viděno v kině (Bio Centrál, Hradec Králové). Emotivně mě to až tolik (tentokrát) nevzalo, ani to nešlo, nechal sem se celou dobou únášet technickou stránkou věci - kamera, zvuk, barvy. Kino je místo, kam tenhle film patří. Za další Leoneho snímky v kině bych se vůbec nezlobil! (14.04.2013)

Pozoruhodný western evropské provenience nese na sobě - ke svému prospěchu - známky svého původu. Oproštěn od tradičního sentimentu klasického amerického westernu třicátých až šedesátých let minulého století zachovává s pietou až úzkostlivou základní znaky žánru, mýtus dobra a jeho vítězství, které zde přerůstají až do klasického mýtu někdejšího pověstného Divokého Západu (proslulé hudební motivy). Svým způsobem tvoří neotřelou součást italského neorealismu; lze ho nazírat jako formu italské, ale vlastně i evropské sebereflexe mýtů rodokapsu, kovbojek přenesených na plátno, jako touhu vychutnat ovoce, které už není zakázané, jako snahu vymezit a současně si i užít to nové i to tradiční, které to všechno s sebou nese. Mluvit o mimořádně dobře zvládnutém prolnutí hollywoodského a evropského herectví, o schopnosti oslovit ne klubového, ale i masového diváka (mluvím tu o své vlastní zkušenosti) znamená zachytit další výrazný klad dnes již klasického díla. Pohnutí a radost, asi tak lze nejlépe zachytit pocity, které se nás zmocní, narazíme-li po desetiletích na tohoto našeho blízkého, drahého přítele a jeho nezapomenutelné hrdiny a jejich stejně nezapomenutelný příběh. (19.03.2008)

Tenhle film je prostě klenot, který svou hudbou, atmosférou i jednotlivými hereckými výkony člověka naprosto pohltí a okouzlí. I když má o hodně víc jak dvě hodiny, tak se člověk ani minutu nenudí a díky opravdu úžasné hudbě vše naplno prožívá. Navíc Claudia Cardinale je asi ta nejhezčí ženská, jakou jsem na filmovém plátně kdy viděl a obzvlášť zde je naprosto neodolatelná. (02.04.2015)