John Wick 2

Tak, jak mi přišla jednička neoriginální a začátek dvojky se nehorázně táhl i přes to, že obsahoval intenzivní akční sekvenci, od přechodu do Říma jsem se dost bavil. Konečně jsem našel něco z toho, co všechny na Wickovi tak baví. Pravidla a principy Johnova světa jsou v rámci žánru zajímavé a akční scény originální. Příběhová stránka je také o něco propracovanější a já jsem nakonec spokojený (i když jsem začátek louskal opravdu asi na šest pokusů). (15.05.2019)

Zklamání. Ne velké, ale zklamání. John Wick je pořád o dost kroků napřed oproti ostatním akčním filmům, ale v bitkách a přestřelkách mu občas malinko dochází dech a začíná se opakovat. Ten náskok je naštěstí tak velký, že to tolik nevadí. Větší problém je s příběhem, jenž se tentokrát bere smrtelně vážně, chybí mu lehkost a nadhled jedničky a především jde směrem, který osobně nepovažuji za úplně šťastný. Zatímco minule byl John Wick mýtus, legenda a přízrak, jehož jméno děsilo každého mafiána, teď je jen jedním z mnoha vrahů, jenž o svou výjimečnost někde mezi prvním a druhým dílem přišel. Mýtus je pryč. Tvůrci navíc dost nesmyslně vykecávají všechna tajemství světa zabijáků, který byl minule tak atraktivní i proto, že si ta tajemství zachovával. Docela škoda. Druhý John Wick je nadprůměrný akčňák. Bohužel však s nudným příběhem, který se trochu ztrácí sám v sobě. Jo a taky s dost slabou sestavou záporáků. Sorry, ale příště chci víc. I když možná budu radši čekat míň. (15.05.2017)

Čím je druhý díl Zátahu ve vztahu k tomu prvnímu, tím je druhá kapitola Johna Wicka k té první aneb kterak se tvůrci poučili z vlastních chyb. Pěkných pár uherských let se nedalo na tuzemských plátnech kochat tak přehlednou, rozmanitou (ty tam je jednotvárnost akce z jedničky) a především nápaditou kompozicí, estetikou i choreografií poctivých kontaktních akčních scén. A když k tomu navíc i "povinný dějový rámec do počtu" vlastně není zase až tak do počtu, tak co víc ještě po nekompromisním přímočarém akčňáku ze staré školy žádat? Snad jen pomyslnou třešinku na dortu v podobě vygradování památné finální přestřelky v galerii také neméně památným soubojem jeden na jednoho; třetí kolo "Wick vs. Cassian" si o to přímo říkalo. (23.02.2017)

Mé dvaapůltisícé hodnocení náleží krvelačnému Johnu Wickovi a já jsem vesměs zklamán. Těžko říci, jestli se dvojky ujmula ta talentovanější půlka režisérské sesle z jedničky nebo naopak, to se nejspíš dozvíme až u druhého Deadpoola (nebo už u Atomic Blonde?). Před třemi roky byl Wick jako zjevení, bylo to osvěžení chřadnoucího akčního žánru, které naprosto nikdo nečekal a já v kině jen zíral jak nestárnoucí Keanu udělaje jeden přesný headshot za druhým. Moment překvapení ale funguje jednom jednou a když už každý věděl do čeho jde, čeká ho krom obstojné akce také nabalování nové mytologie a u toho jsem vesměs jen žasl, jaké krávoviny (Jedna čestná zmíňka za všechny - neprůstřelné sako) se tvůrcům podařilo vymyslet. Ian McShane znovu jen tupě kopíruje svá moudra z prvního dílu a jedinou pořádnou postavou je snad jen ten John Wick, pořád stejně cool, pořád stejně zručný (taky od minula uběhlo jen několik dní) a šanci vyniknout má snad jen nemesis ztvárněná Commonem, z jejichž fightů je cítit přirozená rivalita a energie dvou vyvážených protipólů. Pro mě půlhodina čistě jen vata, kterou strhující jednička postrádala a vůbec mi to nechybělo. Znova si radši pustím jen nějaký souhrn akčních sekvencí, z čehož budu mít lepší zážitek. A v příštím díle JW vs. the whole world! PS : Nejzbytečnější cameo všech dob : otravný Laurence Fishburne...Tentokrát ještě za 7/10, příště už kino zvážím. Tedy vlastně ne, Wick bude i na potřetí povinnost, jelikož je to furt skvělej film, jenom ta mytologie mě tolik nebavila. PS : Napodruhé dojmy o něco lepší, zvyšuji na 8/10 (23.02.2017)

Poetry in motion. Slastně přímočarý, přesto neustále něčím překvapující a každým záběrem neuvěřitelně stylový akční film pohybu, který by měl teoreticky uspokojit fanoušky Bustera Keatona, Akiry Kurosawy, Sergia Leoneho, Johna Woo i videoher. Komiksově nadsazený svět s málomluvným westernovým hrdinou (který se ale moc pěkně umí vyjadřovat tužkou) dává díky rozvedení mytologie více smyslu než v jedničce, ovšem daní za delší stopáž je pokulhávající rytmus. Filmu na chvíli padá řetěz poté, co se na scéně (příliš pozdě) objeví král newyorských vagabundů Laurence Fishburne (věřím, že lépe bude využit v pokračování) a ke konci jen zbytečně nahání minuty (návrat „domů“). Jednička nebyla tak dlouhá na to, aby se začala opakovat, a znovu se na ni podívám s větší chutí, ale jako vzorový příklad toho, že akce nemusí být vytvářena jenom střihem, ale i pohybem v promyšleně komponovaných záběrech, budu od nynějška kromě Friga jako Sherlocka Holmese rád používat i druhou kapitolu Johna Wicka. Kdo by to před pár lety byl býval řekl, že nejvíce respektu vzbuzujícím akčním hrdinou 21. století, kterému věříte lásku k bezejmennému psovi, vyhraněný vkus v oblékání, porozumění oduševnělému modernímu umění (nikdy nevíte, kdy vám správně nastavené zrcadlo může zachránit život) i to, že by byl bez mrknutí oka schopen vystřílet celou Camorru, bude padesátník Keanu Reeves. 80% (23.02.2017)