Pokrevní bratrství

Každý sme sa v živote hľadali, ale takto nekonečne, bezfarebne a bezcieľne ? A keby aj, musíme sa na to pozerať celých 104 minút ? (21.12.2016)

Dost dlouhé a dost o ničem. Silně subjektivní generační výpověď o prázdné existenci dnešní mládeže lze natočit i podmanivěji - viz American Honey. Večírky obrážející dánští studenti medicíny nemusejí oproti postavám z filmu Andrey Arnold řešit, zda budou mít i zítra kde složit hlavu a jestli jim nedojdou peníze na jídlo (a alkohol a drogy). Jejich problémy vyplývají jednoduše z toho, že nevědí, co chtějí a neváží si toho, co mají. Vzhledem k tomu, že kamera zůstává po většinu filmu přilepená na jejich tělech, případně během tripových scén (kdy se hlavní hrdina ocitá v džungli nejen v přeneseném významu) rovnou přejímá jejich hledisko, nezbývá prostor pro kritický odstup. Jde o nikam nevedoucí observaci, nikoliv o charakterovou studii. Rasmus Heisterberg dělá minimum pro to, aby Simona a jeho vrstevníky zlidštil a objasnil, proč se chovají jako banda nedospělých blbců, pro které je vrcholem zábavy vzít s sebou na večírek živou kozu. Autor zároveň postavy nestaví před morální dilemata vedoucí k zásadnímu prozření, nenutí je, obrazně řečeno, sklidit to, co zaseli. Zhruba v polovině filmu sice po jedné z mála dramatičtějších scén (pád z kola) dochází ke zklidnění roztěkaného naturalistického stylu (záběry jsou delší, barvy chladnější, kompozice vyrovnanější, nepřevažuje snímání z ruky), ale nikoliv k zásadní proměně hrdiny. Film přes náznak Simonova prozření končí smířlivě a vyvolává otázku, k čemu to celé bylo. Jestli se v nesympatickém protagonistovi najdete nebo si na něj po nějakém čase alespoň zvyknete, je pravděpodobné že si – mj. díky přesvědčivě zachycenému prostředí – dějově chudé dvě hodiny v jeho společnosti užijete. Zábavnější a více obohacující pro vás ale bude, když stejný čas strávíte se svými skutečnými přáteli. 60% (09.11.2016)

Skandinávci mají dar na vyprávění příběhů z temné stránky současného lidstva. I blodet je dalším z řady. Jenže u tohoto je ten problém, že nevytváří vůbec žádné emoce a už vůbec jsem se během něj nesetkal s tíživou náladou, kde i mně je zle z toho, jak je film vlastně realistický. Hlavní postavě bylo všecko jedno a podle toho to také vypadalo. Nerozuměl bych mu ani v osmnácti letech a nerozuměl jsem mu ani dnes. Na druhou stranu je mi jasné, že i tací mezi námi jsou a těm tedy budiž přáno… (15.12.2016)

[Scope - 2016] Nepříliš atraktivní severský coming out of age film. Opravdu se jedná o velmi průměrný film podobného ražení, kdy se všechno kolem hlavního hrdiny mění a on není ochoten konečně dospět a něco se svým životem udělat nebo něco razantně změnit. Motivace a chování jednotlivých postav mnohdy nejsou úplně zřejmé a celkově I Blodet nemá čím výrazně zaujmout. Existuje mnoho lepších filmů podobného ražení. (19.12.2016)

Ne že by to byl špatný film, ale čím jsem asi starší, tím mi je tenhle typ coming-of-age dramat protivnější. Jejich hrdinové se mi věkově i zájmově vzdalují, problémy, které řeší, mi často přijdou malicherné (obzvláště otravné mi v tomto filmu přišlo například to ustavičné Knudovo fňukání, že ho nechala jeho holka), a pokud ještě k tomu žijí v cizí zemi a mluví jazykem, kterému nerozumím ani slovo (jako je zde ta dánština), je velmi těžké si k nim hledat cestu. Sám se až trochu divím tomu, co vedlo Heisterberga k tomu, že si pro svůj režijní debut vybral postavy, které jsou skoro o 20 let mladší než on. Pokud tedy jde o mě, ten film jsem shledal poměrně nepříjemně dlouhý, postavy mi byly dosti nesympatické (lze si oblíbit někoho, kdo v nemocnici krade dezinfekční roztok, aby se jím opíjel?), mdlý soundtrack mě uspával, a vyloženě zhnusen jsem byl z těch detailních záběrů z transplantace jater a císařského řezu - ty si mohli tvůrci ve filmu fakt odpustit. Za sebe tedy říkám, že mě tento film moc neoslovil, a z paměti se mi vybavuje například vzpomínka na částečně podobný snímek Hippocrate, který považuji za mnohem lepší. (19.11.2016)