Lost Highway

Asi jste zažili pocit bezmoci při noční můře, kdy cítíte nevýslovnou hrůzu, vlastně nevíte ani z čeho, ale stejně z ní není úniku. Nejspíš ji zažila drtivá většina lidí, jen ta šťastnější část si to nepamatuje. Lost Highway je zfilmovaná noční můra, film, který dost dobře nemá cenu chápat, ale který je možné vnímat a který brnká na iracionální část naší psychiky. Lost Highway je vlastně starší sourozenec Mulholland Drive. Jde o mysteriózní příběh dvou mužů - každému je vyhrazena část filmu, aby ve finále jejich životy splynuly v jeden. Lynch svůj snímek zaplnil zvláštními postavami včetně jedné osudové ženy, kterou ztvárnila Patricia Arquette. Lynchův snímek, to je skládačka, kterou vlastně ani na konci filmu není možné složit, protože některé díly si ďábelský režisér nechává pro sebe. Lynch toho o svých hrdinech divákům prozrazuje hodně málo a stejně málo prozrazuje i svým hercům. Během natáčení oba dva hlavní hrdinové své postavy nechápali, lépe řečeno nevěděli, jak je mají hrát, a když se obraceli na režiséra, jen se usmíval a nechal je v jejich nejistotě. Jak to vlastně bylo a jestli film není např. popsáním duševních pochodů schizofrenika, to si každý divák musí rozřešit sám. A možná je lepší to neřešit a poddat se atmosféře. Bavil jsem se skvěle a taky jsem se přiměřeně bál. Díky skutečně bizardním postavám a zvláštnímu hypnotickému napětí je Lost Highway možné vnímat jako svérázný mysteriózní horor. Na téhle dálnici je zajímavé se ztratit už kvůli výborné hudbě s neméně výbornými texty. Celkový dojem: 95 %. (05.01.2008)

Prostredníctvom snímku "Lost Highway" som sa zoznámil s nekonvenčnou tvorbou amerického režiséra Davida Lyncha. V roku 1997 som si naň zašiel do kina. Po viac ako dvoch hodinách som vychádzal von užasnutý, okúzlený a zmätený. David Lynch ma dostal, vyrazil mi dych, rozšíril moje filmové obzory. Nič tak sureálne, haluciogénne a znepokojúce som nevidel. Od vtedy som si pozrel už mnoho jeho snímkov, no najradšej sa vždy vraciam práve ku titulu "Lost Highway". Je to geniálny film. ***** (18.10.2017)

Jak můžeme pochopit a poznat svět, když nedokážeme pochopit ani tenhle film? To jako by se nám snažil naznačit americký režisér David Lynch. Jeho snímek Ztracená dálnice se na první pohled jeví jako čistě schizofrenický tvar - je rozštěpen na dvě zdánlivě nesouvisející půlky, které drží při sobě jen ono záhadné něco, co se událo mimo zraky diváků ve vězeňské cele. Jde snad o záměnu identit? Nějakou schizofrenii hlavního hrdiny projevující se i vnějškově změnou fyzického vzhledu? Či snad o nadpřirozeno? Proč se pak ale dějová linka filmu začíná znovu následujíc nového hlavního hrdinu? Mystérium? Záhada? Celý film se přitom tváří jako prachobyčejný řadový americký krimithriller, dotažený v tomto paradigmatu k formální dokonalosti - bravurně přesná a ukázněná režie, skvělý casting (mě osobně dostal především Henry Rollins v roli vězeňského hlídače...jeho fyziognomie ho k tomu přímo předurčuje...) i herecké výkony, vyvážená dynamika filmu, rychlé akční scény plné akce a tempa (zvláště dokonalá automobilová honička v druhé půlce filmu) střídají ty filosofické a meditativně-mystické až surreálné, povedená hudební složka (tenhle film vlastně odstartoval mezinárodní věhlas německé skupiny Rammstein), dokonalá kamera a práce se světlem, barvami (pro Lynche tak příznačná viz Modrý samet či Městečko Twin Peaks), typické a typizované atributy akčních filmů (černý Mercedes s kouřovými skly, mafiáni, motiv sledování z úvodu filmu...). Ztracená dálnice thrillerem ale přesto není... Je spíše postmoderně vícevrstevnatým a významově nejednoznačným uměleckým dílem (se znaky surrealismu), u něhož se různí jeho možné interpretace. Máme tu však před sebou zjevnou analogii - film tvářící se jako běžný thriller, který ale porušuje vše racionální a vymyká se běžným normám vnímání a chápání. Je tu filosofický přesah ke gnoseologii - nauce o poznání. Lynch je zcela jistě mystik a provokatér, leč v kořenech svého světonázoru přesvědčený zastánce skepticismu, názoru (víry?), že objektivní poznání vnějšího světa je nemožné. Rád naznačuje, dává návody, ukazuje stopy, posunuje děj kontinuálně odněkud někam, ale přesto divák zůstane vězet v labyrintu filmového prostoru a času, nedojde nikam, ztrácí se... Přešlapuje na místě nebo se v kruhu vrací na začátek. Jak můžeme pochopit a poznat svět, když nedokážeme pochopit ani tenhle film? (25.09.2007)

V anketě o nejpsychopatičtější lynchovinu patří u mě Lost Highway bronzová příčka po Hlavě a Inland Empire, těsně před Twin Peaks (myslím film, seriál stojí bokem). Špičkový výkon Patricie Arquette, oba mužští představitelé ji však šlapou na paty. Rammsteini, porno a Marylin Manson, světla ozařující rychle mizející silnici, muž s nejděsivějším pohledem na světě, ovládající velice nepříjemné triky (telefon...brrr) a příběh, který nejspíš začíná tam kde končí a naopak. Je to Lynch ve své vrcholné formě a to je také to nejlepší doporučení/ odrazení, které můžu nabídnout. 80% (16.08.2006)

Od chvíle, kdy to přestává dávat smysl, jsem se to smažil nějak uchopit a racionálně vysvětlit, ale ono to prostě nejde. Možná díky podobenství, paralele, nebo jak se tomu říká, ale to je mimo realitu. Zkrátka bacha, tohle obsahuje fantasy prvky. Chápu, co v tom lidi vidí, ale mně to nic neříká. Nemluvě o tom, jak mě sral ten napudrovanej kokot s kamerou. (26.08.2014)