Podobizna

Na motivy stejnojmenné povídky ze sbírky Arabesky (1835), v níž Gogol pojednal fantaskní syžet zasazený do konkrétního prostoru města Petrohradu, natočil režisér Jiří Slavíček snímek žánrově se vymykající české filmové produkci druhé poloviny čtyřicátých let. Ponurý, až hororový příběh malíře Romana, jenž si ve vetešnictví koupil podobiznu lichváře Chazaje, která ho - podobně jako předchozí majitele - přivedla do tvůrčí i osobní krize, se natáčel zejména v interiérech, čímž se vyřešila otázka místního ukotvení literární předlohy. Výtvarně se na snímku podílel malíř Josef Liesler, který byl rovněž autorem kostýmů. Film se stal vynikající příležitostí pro zkušeného kameramana Jana Rotha, jehož hra světel a stínů evokuje příznačně mrazivou atmosféru. Z herců se dostalo uznání Vladimíru Šmeralovi, který v hlavní roli rozkrývá hloubku svého hereckého rejstříku a předvádí jeden ze svých nejlepších výkonů, ovšem ani obsazení Karla Dostala do postavy Chazaje nebylo krokem vedle. I po více než šedesáti letech od doby vzniku tohoto filmu vyvolává jeho šílený smích mrazení, které vzhledem k únorovým událostem roku 1948 dostalo až krutě ironický rozměr. (08.05.2009)

Po shlédnutí tohoto filmu no musím říct že jsem byl nejdříve mile překvapen, následně uchvácen a poté šokujicím zbůsobem zaskočen! Inu i dobré filmy se točily a to v době do které by to nikdo neřekl, tedy kdy už byli jednou nohou u moci komunisti a česká kinematografie byla jde facto v jejich rukou. Vůbec nejde o žádný budovatelský film či politickou agitku ale na tu dobu ještě o filmový pojem takřka neznámý a to horor-fantasy! Vynikajicí! Proč jednou tento film na ČT nezopakují po všech těch tisíckrát reprízovaných a známých filmech! Vždyť ho televizní divák už pomalu ani nezná a myslím si že by i dnes měl co nabídnout.To byl ale debut! The Best of J. Mach and J. Slavíček nikdy potom se jim už nic podobného nepodařilo natočit! I když Slavíček měl ještě třeba Kluky na řece ale to byl zas úplně jiný žánr. (17.06.2006)

Mne už bohužiaľ z dnešného diváckeho pohľadu táto dosť vyhrotená kritika zapredanosti umelca komerčným cieľom pripadala trochu naivná. Myslím, že tvorba umenia a zákazky sa dajú síce nie bez menších problémov, ale asi menej dramaticky zkombinovať a nemusí pri tom dochádzať nutne k deformácii charakteru. Celý film sledujeme tento prerod, inými slovami je dej predvídateľný. Jiří Slavíček však vytvára neskutočne ponurú atmosféru, ktorá môže konkurovať najlepším dielam filmu noir a štúdia Hammer. Podobizna by z maliarovho uhla pohľadu určite patrila medzi tie osobné, pravdivé diela, nepodliehajúce masovému vkusu. Takýto typ filmu môže vyvolať diskusiu ohľadom toho, či je zákazková, umelecky menej hodnotná tvorba v princípe zlá, ak ju väčšina ľudí vyžaduje. Film hovorí, že jednoznačne, ale neberie do úvahy sociologické stanovisko. (30.09.2014)

Ono je to přeci jenom spíše drama, příběhově nakopnuté mysteriózní zápletkou. Ale poměrně zdařilé drama. pravda, asi jsem od toho filmu očekával moc, více té mysteriózní zápletky, a proto jsem možná trošku zklamaný, ale rozhodně nemůžu říci, že je to špatný film. Není. Potěšující je minimálně v zástupu herců a hereček, které znám v jejich starším vydání a tady jsou mladí, švarní a... krásní :-). Dlouho mi trvalo, než jsem v hlavním hrdinovi poznal Bobliga z Edelstadtu. A spoustu jiných herců, jejichž jména ani neznám, ale ksichty si vybabuji. Příběh je v pohodě, možná podle mě moc tlačí na pilu (první záchvěv nástupu bolševiků k moci???) ohledně možná až moc černobílého vykreslování postav a oddělování dobra a zla (asi každý uzná, že to není tak jasně čitelné), což ale asi vychází z doby vzniku jak literární předlohy, tak samotného filmu. Na druhou stranu se mi líbily až filosoficko-"morální" promluvy o umění a umělcích. Hudba fajn, herci fajn, příběh fajn, jen mohl být trošku více mysteriózní, tak prostá zápletka mě trochu nenasytila. Závěr výborný. (31.05.2013)

Jméno Jiřího Slavíčka v českém filmu často asociuje emotivně bohaté zážitky či obecně setkání s krásnými filmy. Samostatně začal tvořit v roce 1938, podepsal se například pod aktualizovaným přepisem Nerudy Vzhůru nohama, výborné bylo nostalgické připomenutí života prvních herců ve Hvězdě z poslední štace, opakovaně dal výjimečné příležitosti Haně Vítové, adaptoval Raise... První poválečný Slavíčkův film, přepis Gogola z roku 1835, je mistrnou ukázkou tísnivé exprese, za kterou by se nemuseli stydět ani filmaři v éře vrcholného výmarského filmu. Podobiznu skutečně lze měřit s takovými klasikami, jakými byly Pražský student, Dr. Mabuse či Orlakovy ruce. V českém filmu podobného zástupe nacházíme ještě za války ve Fričově Experimentu. Bohužel, další vývoj čs. filmu dal na podobné žánrové vrcholy zapomenout a ani Slavíček nemohl důstojně pokračovat. (31.08.2020)