Vive le tour

Pro mě největší zážitek za poslední (nikoli krátkou) dobu. Jedná se spíše o umělecké dílo, navíc s vysokým emocionálním nábojem, neboť kdo by vydržel v klidu sledovat chudáka Zorziho, jak skoro ztrácí vědomí, oni ho však ještě posadí na kolo, on pak dál pár kilometrů láme velkou placku, než se definitivně svalí do bezvědomí a do pangejtu. I dokumentární hodnotu má tento film vysokou, neboť ukazuje cyklisty před padesáti lety, kdy "doping or not doping" was určitě not the question, protože byl ještě zcela legální, jak si skákali do všelijakých restaurací a obchodů pro občerstvení, což už se dnes nestává, když ze svých týmových aut dostanou bidonů s vodou kolik chtějí. Taky bez těch helem jim to slušelo víc a jejich lesklá štíhlá kovová kola byla určitě hezčí než ty dnešní karbonové obludy. Kapku mě překvapilo, že ač se jednalo o francouzský snímek, kamera si vůbec nevšímala Anquetila, což by se tedy vzhledem k jeho neoblíbenosti ještě dalo pochopit, ale ani Poulidora, což se v případě obliby tohoto miláčka davů už moc pochopit nedá. Zato Španěl Bahamontes dostal v porovnání s nimi obrovský prostor, byl v záběru snad celých deset vteřin. (12.08.2014)