22. července

Duch knihy je tu úspešne zachovaný, message o "komunite ktorá človeku dodáva silu" je zreteľný a neveľmi patetický a herci pod vedením pseudodokumentaristického Greengrassa sú skvelí. Akurát fakt, že sa v Nórsku rozpráva angličtinou s Nórskym prízvukom, mi vadil - síce menej ako v takom overrated Černobyle, no dosť na to aby som seriózne uvažoval o znížení hodnotenia na 3*. Pre mňa však jasný víťaz v porovnaní so strhujúcou, no prázdnou Nórskou Utoyou. (30.01.2023)

Tak ani Greengrass nedokazal zlomit Netflixovske prekliatie priemernych filmov. Greengrass mal k dispozicii temu, ktora sama o sebe je neskutocne fascinujuca, ale on k nej pristupuje tak chladne, ze vo mne nedokazala vyvolat ziadne emocie. Behom uvodneho masakru ma mrazilo jedine ked sa Breivik viezol na lodke na ostrov a este chladnokrvne predstieral, ze on nic, on muzikant. A aj to len preto, ze som vedel co vypukne. Akonahle sa ale rozputal masaker, tak v snahe o dokumentarne pojatie to pôsobilo nezucastnene. Nasledne nasledovala najdlhsia cast filmu v ktorej sme paralelne sledovali utrpne zotavovanie jednej z obeti a Breivikove uzivanie si slavy a pohodoveho pobytu v base. Z tejto casti som citil obrovsku snahu tvorcov o to, aby vo mne za kazdu cenu vyvolali nenavist voci Breivikovi. Lenze s tym u mna neuspeli. Na to sa vsetky postavy spravaju tak chladne, ze skoro pôsobia jak roboti. V poslednej casti filmu behom sudneho procenu dochadza k rozhreseniu, ked si ma spolu s jednou obetou aj divak uvedomit, ze nejak musi zit dalej aj ked na svete existuju take monstra. Z toho ako tu je Breivik podany, ma na nom fascinuje len jedna vec. Na jednej strane absolutna nenavist voci nejakej skupine ludi a zaroven totalna absencia empatie. Najlepsim trestom by bolo, kedy ho uznali za blazna, aby pocitil, ze jeho motivacie nikoho nezaujimaju a pre ludi je sice nebezpecny ale zaroven totalny blazon. 5/10. (27.10.2018)

O něco silnější a lépe natočený Norský masakr, než jeho předchůdce, vše nepříjemné se odehraje během chvíle a samozřejmě nám moc film opět neukáže ale není divu protože to není nic příjemného i když si podle mého názoru myslím že by se při tomhle filmu mělo víc přitvrdit ale nechci být nepříjemný a nechám to tak. Film nás podrobně seznámí se vše mi okolnostmi a detailně nás provádí po celou dobu smutným příběhem a určitými osobami které si svoje ten den prožily, dlouhý snímek dokáže v celku slušně dodat divákovy nepříjemné momenty ale jen okrajově a většinou vše dodá slovy než záběry. Soudní proces je zajímavý ale určitě si film na svojí délku zaslouží mnohem víc než se zase ukazuje ale jsem jakože s filmem spokojen. Málo originálních záběru. (11.10.2018)

Po "Utoya 22", spatril svetlo sveta snímok, v spolupráci z americkou produkciou, a i keď som mal veľké obavy, ako to celé vypáli, musím priznať, že aj tento spôsob spracovania, mi viac menej sadol. Rozdiel medzi oboma spočíva akurát v "pohľade" na vyobrazenie daného "problému". Tvorcovia "Utoya 22", odmietli akýkoľvek záber na negatívnu postavu, nakoľko boli v domnení, že by priame násilie, prezentované vo filme, mohlo byť nežiaducou "reklamou" pre pravicových extrémistov, ktorí by v duchu tohto "pána", mohli pokračovať v šírení jeho zvrátených myšlienok. No i napriek tomu, že Ja s týmto názorom absolútne SÚHLASÍM, ani tento snímok, ma nenechal chladným. Sklamaný budú však tí, čo očakávajú "gore" či mimoriadne násilie, lebo ani v tomto prípade, sa nejedná o vyobrazenie niečoho, čo nedáva žiadny zmysel. Snímok má totiž čisto psychologický podtón. Za prvé, všemožnými silami sa snaží nahliadnuť do chorej hlavy niekoho, koho meno by sa už v živote nemalo vysloviť, za druhé, priblížiť dojmy, no najmä pocity tých, ktorí útok prežili, ich rodinných príbuzných, respektíve pozostalých. No a Ja som si nie istý, že toto pri stopáži 143 minút, bude niekoho naozaj "baviť", lebo dnešný človek, hľadá v prvom rade "násilie", ktorého sa tu príliš nedočká. Za mňa bol po emocionálnej stránke, prvotný film skrátka lepší po všetkých stránkach. Tento ma po emotívnej stránke, natoľko nezasiahol, i keď svoje silné stránky rozhodne má, a to najmä v podobe pohľadu, na priebeh súdneho procesu. (11.10.2018)

To, co mi letos chybělo u norského tvůrce (Erik Poppe), který sleduje klíčové okamžiky na ostrově od útoku do příchodu policie takřka v reálném čase bez střihu a hudby, tady naopak fungovalo náramně: emoce. Brit Paul Greengrass je v mých očích přístupem k tragické látce zajímavější, sugestivnější, komplexnější, jistější. Poppe si za zvuku prvních výstřelů vybírá hlavní hrdinku, která v panice hledá mladší sestru, a už se jí nepustí. Je stále s ní, nahlíží jí přes rameno. Pečlivé snímání v nepřetržitém záběru už nicméně známe, tehdy mě tak napadalo spíš slovo monotónní. I Greengrass si při Breivikově řádění vybírá konkrétní sourozence, jde ovšem tak nějak víc do hloubky. Bratři přežijí, ale.. Po půlhodině je krajně pravicový extremista v poutech, ale co dál? Hutné téma pokračuje. Palec nahoru zaslouží zejména výborný skandinávský casting, ať už je to tragédií zasažená rodina (syn koupil pět kulek, ale přežil, my pak spoluprožíváme to, co on), obhájce Jon Øigarden nebo Anders Danielsen Lie, který je v roli Breivika přesný, věcný a chladný. U Greengrasse je navíc slušně odvedené řemeslo standardem, s reálnými bolestmi už má v podobě Krvavé neděle a Letu číslo 93 nemalé zkušenosti. Závěr (stejně jako úvod na ostrově) silný, v Greengrassově podání jasně kritizující extrémismus a vyzývající k toleranci. Za mě spokojenost. (27.10.2018)