Nahota

Takové filmy už nevznikají a obávám se, že už se nikdy točit nebudou. Naštěstí máme archiv a čas od času se podaří objevit nějaký zajímavý kousek. Tento je unikátní zejména výkonem Petra Čepka, který je excelentní. I přes záplavu šedi je několik scének evokující zlatou vlnu a nejen díky tomu se vyplatí na něj podívat. (09.05.2016)

Podivný a temný film, zjevně rezonující posrpnovou depresí. Ještě je v tom cítit nová vlna (zvláště v obraze), ale už jakoby přešlá mrazem, rezignovaná, umírající. Dějové zátočiny jsou občas násilně komponované či překombinované, trochu se v tom našinec ztrácel, některé postavy trochu nepravděpodobné. Leč Čepkův výkon leccos překryje, Kristina Hanzalová je krásná a hudba působivě tesklivá. Pro mne 3, 5 *. (27.01.2013)

Další z komentářů, který zmizel v propadlišti času ... Nahota bez přetvářky, není za co se schovat, city jsou komplikované, ale opravdové. Film, který mě pokaždé dostane svou syrovou úpřimností. Uhrančivý Petr Čepek je drsný i zranitelný, komplikovaná Kristina Hanzelová, oba zasazení do komorního prostředí. Setkání a odcházení. Výborné vedleší role, citlivě zahrané. Za mě nejlepší Matějkův film, který nese prvky československé nové vlny (v titulcích rok 1969). (11.03.2019)

Průměrně dobře natočený český film, s nadprůměrně talentovaným Petrem Čepkem. Různé pohledy na životní hodnoty, morálku a hlavně zdlouhavé nalézání spřízněné duše. To vše zde řeší nejen Jan, jehož čas je ovšem omezen návratem zpět do vězení, ale i Jarmila, která má problém s láskou, jak psychickou, tak fyzickou. I když by Jarmila měla trávit čas s někým jiným, pomalu se sbližuje s Janem a nakonec dojde i na sex. Janův čas ovšem doběhne dokonce a Jarmila zůstává opět plná citové prázdnoty. Pro někoho možná nezáživné, nicméně v pohodě stravitelné drama. (05.07.2012)

Poměrně smutný psychologický snímek o tom, že "někdo k sobě přitahuje štěstí, někdo neštěstí." Konstatování Vlado Müllera "špatně jsme se narodili," je přitom charakteristické snad pro všechny výraznější postavy filmu (snad s výjimkou moudré "paní domácí" v podání kouzelné Jarmily Kurandové). Určitě to platí jak pro mladého vězně Jana alias "drsňáka", jehož matka, jak říká "byla kurva a otce nezná", tak pro krásnou ale osamělou učitelku Jarmilu, která se "bojí milovat, jen se mučí a čeká až jí někdo vysvobodí." Oba jsou sami, a hledají zpřísněnou duši, přesto to jejich vzájemné sbližování je dost složité (až trošku zdlouhavé). A nemá žel ani žádné nadějné vyhlídky, i když v to oba moc doufají. Petru Čepkovi byla ta role snad psána přímo na tělo, jeho charisma je neskutečně silné. Silný je i hlavní (trošku překvapivě pozitivně laděný) hudební motiv, který v sobě nezapře typický rukopis Luboše Fišera. (20.02.2018)