13. komnata Dagmar Peckové (S11E02)

Operní zpěvačka a držitelka Thálie zažila syndrom vyhoření. Dnes se opět těší potlesku na světových scénách. Dagmar Pecková působí jako vítr. Extrovertka, která se hrne jako velká voda a s ničím se nemazlí. Podle specifického a v opeře nevídaného účesu, překvapující upřímnosti a klipu, v němž zpívá Mozarta ve vaně, ji znají i ti, kteří opeře neholdují. Jak se holčička z vesnice na Chrudimsku stala operní pěvkyní? Na konzervatoř se napoprvé nedostala, ale vytrvala. Stala se sólistkou drážďanské Semperovy opery a Státní opery v Berlíně. Zpívala na významných světových scénách (Londýn, Stuttgard, Ženeva, Mnichov, Paříž, Madrid, Barcelona, Tokio, New York, San Francisco, Vídeň, Moskva). Na jeviště pražského Národního divadla triumfálně vtrhla v roce 1999 rolí vášnivé Carmen v Bizetově opeře, v režii Jozefa Bednárika. Získala za ni Cenu Thálie.
Nikdy však neplula na růžovém obláčku, všechno si musela vybojovat. Její pěvecké nasazení, dennodenní zápřah a zarputilost, s níž si vybojovala dvě děti, Theodora a Dorotheu, ji však přivedly do situace, kdy chtěla se zpěvem skončit. Zlomové události v kariéře i v životě a bolestné sebeobviňování způsobily, že se cítila zahlcená, vyhořelá a zpomalená. Při zpívání byla nejistá, už si netroufala vyjít na jeviště bez not. A když něco pokazila, měla strach příště vyjít na jeviště. Vypadalo to, že se zpívání bude muset vzdát, že účinkování na jevišti neutáhne, nenajde ztracenou jistotu svého uměleckého projevu a sílu předávat druhým radost, když sama žádnou necítila. Tři roky se trápila, bála se svěřit kolegům. Pak náhodou potkala odborníka, s nímž začala pracovat na čištění své duše a další tři roky se z tohoto stavu dostávala. Prošla transformací a sama potvrzuje, že nejvíc jí ubližovalo, když se cítila jako oběť.
Podařilo se jí znovu nastartovat pěveckou kariéru. Ze svých zkušeností se vyzpívává v projektu Hříšnice. „Je o hříchu a odpuštění, vybrala jsem na něj skladby o biblických a antických hříšnicích. Chci poukázat na to, že žijeme ve světě, který se za čtyři tisíce let ani trochu nezměnil." Považuje za dobré toto téma šířit, protože už svým osobním vzkazem, že prošla takovým úskalím, kdy nemohla dál a chtěla skončit, upozorňuje druhé s podobnými problémy, že není nutné skákat z mostu, že se dá najít pomoc. A zdůrazňuje, že „nejúčinnější pomocí je odpuštění. Sebeodpuštění i odpuštění druhým". (Česká televize)