Larks on a String
Režie:
Jiří MenzelKamera:
Jaromír ŠofrHudba:
Jiří ŠustHrají:
Rudolf Hrušínský, Vlastimil Brodský, Václav Neckář, Jitka Zelenohorská, Jaroslav Satoranský, Vladimír Šmeral, Ferdinand Krůta, František Řehák (více)Obsahy(1)
Film Skřivánci na niti natočil v roce 1969 Jiří Menzel na motivy povídek z knihy Bohumila Hrabala Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet. Dlouhých dvacet let zůstal film uzavřen v trezoru, protože vypovídal o absurdní realitě české společnosti padesátých let, která měla zůstat navždy skryta. Děj satirického filmu se odehrává na šrotišti kladenských oceláren, jež se stalo pracovním táborem pro ty, které komunistická společnost vyvrhla až na samý svůj okraj a zde je hodlala převychovat k obrazu svému. Vedle sebe se tak sešli prokurátor, který nechtěl pochopit, že právo by se mělo podřídit politickým cílům totalitní moci, adventista, odmítající chodit v sobotu do práce, filozof, nehodlající své myšlení vtěsnat do nových pouček, saxofonista, jehož nástroj byl odsouzen coby buržoazní přežitek, živnostník a řada dalších. O kus dál pracují „kopečkářky“, dívky a ženy, jež jediné východisko viděly v útěku za hranice, který se však nepodařil... Každá postava je poznamenaná tragickým lidským osudem, ale pohled Bohumila Hrabala je hřejivě lidský, plný porozumění a hledající v každé beznadějné situaci jiskřičku naděje. Jeho hrdinové, oblečeni do starých hadrů, se sice hrabou ve starém železe, ale zdají se šťastnější než ti, kteří je sem poslali. Do kin se tvrdě zakázaný film dostal až po jednadvaceti letech, premiéru měl v lednu 1990. Diváci jej až zpětně mohli zařadit do sledu zdařilých adaptací hrabalovských předloh, jejichž tvůrcem byl Jiří Menzel. Na Berlinale 1990 získal hlavní cenu Zlatého medvěda. (Česká televize)
(více)Videa (3)
Recenze (391)
Hrabalovo dielo mám rád, Menzel patrí medzi jeho úspešných adaptátorov, Skřivánkov som videl mnohokrát a napriek tomu mi na nich prekážalo viac, než to, čo ma zaujalo. Aj keď vezmem do úvahy obmedzenia doby, vo výsledku cítim figúrkovitosť, topornosť, faloš a množstvo klišé. Posun filmu do formy podobenstva mu hodne ubral z jeho tragikomickosti. Je v ňom príliš veľa postavičiek, z ktorých časť nemohla byť práve pre tento dôvod vykreslená detailnejšie, za hranice sa nepokúšali utiecť iba semaforské krásky, filozofujúci intelektuáli na šrotovisku vytvárajú pre dnešnú mládež nezrozumiteľný kontrapunkt atď. atď. K pozitívam určite patrí Hrušínského postava, eštébácki odchytávači boli desivou podobou Chocholouškových, páčila sa mi záverečná snaha Satoranského o zaradenie sa, Svěrákova postava mala tiež niečo do seba a krátky vstup mladej Věry Galatíkovej naznačuje, aký to mohol byť film, ak by mal jednotné ladenie. Už som niekde napísal, že Hrabal sfilmovaný v Postřižinách, Vlakoch a Sněženkách ma oslovuje oveľa viac, než Hrabal sfilmovaný v Skřivánkoch, Perličkách, Barbarovi a obsluhovačovi anglického krále. Netreba so mnou súhlasiť, je to však moja licencia. ()
Strašně teskný film, u některých scén mi krvácelo srdce z vědomí, co všechno za sledovaným dějem vlastně stojí. Teskno je i ze známého osudu tohoto filmového skvostu, který byl "... jako jedenáct dalších filmů (např. "Den sedmý, osmá noc" E. Schorma; "Ucho" K. Kachyni, ad.; tyto "trezorové filmy" nebyly přístupné - s výjimkou prominentů - ani jejich autorům, ani odborné filmové veřejnosti) z výrobního období 1968-1969 sice dokončen, ale po dvacet let nebyly uvedeny do distribuce a na veřejnosti nesměly být uváděny ani faktografické informace o jejich existenci" (J. Žalman: Umlčený film; 2008). Hrabalův vynikající scénář zde předznamenává stejný motiv (přetavování starého železa a idejí na nové), který se později objevuje i v jeho novele "Příliš hlučná samota" (lisování starého papíru a knih). Ostatně i postava zde ztělesněná V. Brodským má více než blízko k Hanťovi - oba spojuje intelektuální založení i odpor k lisování cenných knih, které komunistický totalitarismus zavrhl jako nežádoucí. Obě díla spojuje i motiv krásné cikánky atd., ale to již opět odbočuji. Menzel měl šťastnou ruku při obsazení, všichni herci zde jsou skvělí, především pak trio Hrušínský, Brodský a Suchařípa. A zmínit musím i Jitku Zelenohorskou, která je ve své roli nádherná a dokonalá. Jedinečný je v tomto filmu i humor, byť jsem se skoro nedokázal smát, protože jsem byl k zalknutí rozlítostněn celou tou atmosférou šílených 50. let, kterou též skvěle popisuje třeba Kundera ve svém Žertu nebo Škvorecký v Tankovém praporu. Přes všechny klady tohoto snímku ho však nehodnotím plným počtem, protože mi tak úplně nesedl; osobně si od Menzela nejvíce cením jeho "Ostře sledovaných vlaků" a soudím, že je to jeho nejlepší film. Na ČSFD jsou ale nejvýše hodnoceny jeho komedie podle Svěrákových scénářů "Vesničko má středisková" a "Na samotě u lesa", což o mnohém vypovídá. ()
Naprosto symbolicky končí Menzelův film dlouhým záběrem na sestup do tmy pod zem – protože takový byl na dlouhá léta jeho osud. Jedna z posledních vlaštovek svobodné kinematografie let šedesátých působí dnes syrovým a nečesaným dojmem – různá kvalita obrazu, prudké střihy, kazy v obraze, to všechno připomíná nucené zapomění, které stihlo Skřivánky. Syrová je však i tvůrčí metoda, kterou scénáristické duo Menzel-Hrabal zvolilo. Drsná báseň ve filmové próze, kde lyrickou část obstarávají neutěšené nájezdy kamery na panorama ocelového království krásné Poldi, tu epickou pak útržkovité a silně stylizované dialogy. Skřivánci na niti jsou svéraznou narativní záležitostí, která jen málo řekne o svých aktérech, hlavní řečí je skvostné herectví všech zúčastněných a pak ještě jakoby záměrně nekomentovaná absurdita, kterou Hrabal a Menzel vytříbeně vkládají do provokativní mozaiky. Ta nežaluje a nepatetizuje, ale ve stylu nové vlny dokumentarizuje a odhalením skutečné podoby věcí, jejich podstaty, vyvrhuje na světlo světa děsivou absurditu 50. let ve vší nahotě. Nalezneme tu paralelu s Hrabalovou poezií (Krásná Poldi) i prózou (Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet), ale i s žalující vypravěčskou neutralitou prozaika Josefa Jedličky (Kde život náš je v půli se svou poutí). Symbolický svět šrotiště, které zrcadlí svojí dob, je okatou metaforou přetavování člověka do amorfních bloků šrotu, výtečně trefené postavy zase odpovídajícím vzorkem společnosti po třídní bitvě... Kolem a kolem jedna z nejlepších výpovědí o prokleté době, která si žádá diváka pozorně vnímajícího. Asi proto se nikdy nestane obecně akceptovanou klasikou. ()
ona to ani není moc komedie, spíš hořké ohlédnutí za dobou minulou s jen takovou tenkou, trpce úsměvnou patinou... poetické snění se srpem na krku a kladivem nad hlavou muselo být pro tehdejší "nedělnickou třídu" drasticky frustrující, každé skřivánčí písknutí bylo náležitě a po zásluze potrestáno. film jako takový měl trochu vlažnější rozjezd a dějově silný taky dvakrát není, ale coby připomenutí historických křivd jde o velmi výmluvnou hodinku a půl... 70% ()
U nás je i nemožné možným....ale kam sakra zmizl ten mlýkář? Možno ten úplne najodvážnejší antikomunistický film, natočený v dobe komunizmu, aký tu máme. Je to skôr vďaka jeho doslovnosti, pretože tých alegórií na systém so skrytými významami bolo v českej novej vlne viacero. Ale som rád, že mi konečne sadol nejaký Menzelov film a nie je to Vesnička. Výborne tu napríklad funguje romantická linka, ktorá je jednou z najsilnejších, aké som mal kedy možnosť vo filme vidieť. Prostredie, kde sa Skřivánci odohrávajú, pripomína akési bezčasé dystopické sci-fi, čím sa zvyšuje jeho nadčasovosť, pretože hocikedy a hocikde môže niekomu začať chýbať nejaký ten mlíkář... ()
Galerie (43)
Photo © Filmové studio Barrandov / Josef Janoušek
Zajímavosti (24)
- Původní scénář měl název „Skřivánci na nitích“. (raininface)
- Režisér Jiří Menzel ve své knize "Rozmarná léta" komentoval období, v němž film vzniknul a co jím vlastně chtěl říct k systému, který v zemi panoval: "Tvrdý bolševický režim, který panoval v padesátých letech, jsem prožil jako pionýr a pak jako svazák. Jak jsem si pamatoval, byl pro tu dobu charakteristický schizofrenní stav mysli většiny občanů, kteří museli jinak myslet a jinak mluvit. Vyrostl jsem v ní a myslel jsem si, že to tak asi musí být. S odstupem dvaceti let se mi režim jevil jen jako doba směšná - v pitomých zákazech, v nesmyslné a zbytečné krutosti. A řekl jsem si: pojďme si raději z těch padesátých let udělat legraci, jako z něčeho, co bylo a co se už nemůže opakovat. Znamenalo to zachovat úhel pohledu pana Hrabala, jeho ironii a zvlátní druh laskavosti k surovcům, poučenější a účinnější. Ne vyprávět o kruté době vážně, ale popisovat ji s nevinným úsměvem, který krutost lépe obnažuje. Atmosféra v Československu byla v té chvíli taková, že jsem si po sovětské invazi ještě několik měsíců snad ani neuměl představit, že by se mohly opakovat stejné chyby nebo že by snad náš film chtěli zakázat. Dokonce jsem si myslel - tak jsem byl hloupej -, že film bude správně pochopen jako varování před hloupostmi padesátých let, kdy všichni komunisti byli ještě mladí, horliví, zbrklí bezohlední a blbí; že tohle připomenutí padesátých let může mít i pro bolševika užitek. Věřil jsem, že komunisti přiznali svoje chyby a že se z nich poučili. Byl to můj omyl. Bolševici byli a chtěli zůstat stejně blbý. Myslím, že to je Fučíkův výrok: 'My komunisti jsme ukuti ze zvláštní hmoty.' - Rudolf Hrušínský k tomu dodával: 'A já vím z který!'" (NIRO)
- Když se v úvodu filmu Anděl (Jaroslav Satoranský) rozhlíží přes sluneční brýle na oblohu, je vidět v horní části obrazovky mikrofon. (Terva)
Související novinky
Zemřel Jiří Menzel
Ve věku 82 let zemřel v sobotu večer český oscarový režisér Jiří Menzel, informaci v neděli prostřednictvím sociální sítě zveřejnila jeho manželka Olga. Světoznámý tvůrce, jenž se v posledních letech… (více)
57. ročník Německého Berlinale odtajněn!
Už před několika týdny proběhla médii zpráva o účasti českého filmového hitu Obsluhoval jsem anglického krále v hlavní soutěži německého Berlinale. Ovšem až včera byl konečně odtajněn officiální… (více)
Reklama