Skřivánci na niti

Naprosto symbolicky končí Menzelův film dlouhým záběrem na sestup do tmy pod zem – protože takový byl na dlouhá léta jeho osud. Jedna z posledních vlaštovek svobodné kinematografie let šedesátých působí dnes syrovým a nečesaným dojmem – různá kvalita obrazu, prudké střihy, kazy v obraze, to všechno připomíná nucené zapomění, které stihlo Skřivánky. Syrová je však i tvůrčí metoda, kterou scénáristické duo Menzel-Hrabal zvolilo. Drsná báseň ve filmové próze, kde lyrickou část obstarávají neutěšené nájezdy kamery na panorama ocelového království krásné Poldi, tu epickou pak útržkovité a silně stylizované dialogy. Skřivánci na niti jsou svéraznou narativní záležitostí, která jen málo řekne o svých aktérech, hlavní řečí je skvostné herectví všech zúčastněných a pak ještě jakoby záměrně nekomentovaná absurdita, kterou Hrabal a Menzel vytříbeně vkládají do provokativní mozaiky. Ta nežaluje a nepatetizuje, ale ve stylu nové vlny dokumentarizuje a odhalením skutečné podoby věcí, jejich podstaty, vyvrhuje na světlo světa děsivou absurditu 50. let ve vší nahotě. Nalezneme tu paralelu s Hrabalovou poezií (Krásná Poldi) i prózou (Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet), ale i s žalující vypravěčskou neutralitou prozaika Josefa Jedličky (Kde život náš je v půli se svou poutí). Symbolický svět šrotiště, které zrcadlí svojí dob, je okatou metaforou přetavování člověka do amorfních bloků šrotu, výtečně trefené postavy zase odpovídajícím vzorkem společnosti po třídní bitvě... Kolem a kolem jedna z nejlepších výpovědí o prokleté době, která si žádá diváka pozorně vnímajícího. Asi proto se nikdy nestane obecně akceptovanou klasikou. (14.12.2005)

Hrabalovo dielo mám rád, Menzel patrí medzi jeho úspešných adaptátorov, Skřivánkov som videl mnohokrát a napriek tomu mi na nich prekážalo viac, než to, čo ma zaujalo. Aj keď vezmem do úvahy obmedzenia doby, vo výsledku cítim figúrkovitosť, topornosť, faloš a množstvo klišé. Posun filmu do formy podobenstva mu hodne ubral z jeho tragikomickosti. Je v ňom príliš veľa postavičiek, z ktorých časť nemohla byť práve pre tento dôvod vykreslená detailnejšie, za hranice sa nepokúšali utiecť iba semaforské krásky, filozofujúci intelektuáli na šrotovisku vytvárajú pre dnešnú mládež nezrozumiteľný kontrapunkt atď. atď. K pozitívam určite patrí Hrušínského postava, eštébácki odchytávači boli desivou podobou Chocholouškových, páčila sa mi záverečná snaha Satoranského o zaradenie sa, Svěrákova postava mala tiež niečo do seba a krátky vstup mladej Věry Galatíkovej naznačuje, aký to mohol byť film, ak by mal jednotné ladenie. Už som niekde napísal, že Hrabal sfilmovaný v Postřižinách, Vlakoch a Sněženkách ma oslovuje oveľa viac, než Hrabal sfilmovaný v Skřivánkoch, Perličkách, Barbarovi a obsluhovačovi anglického krále. Netreba so mnou súhlasiť, je to však moja licencia. (14.03.2011)

Strašně teskný film, u některých scén mi krvácelo srdce z vědomí, co všechno za sledovaným dějem vlastně stojí. Teskno je i ze známého osudu tohoto filmového skvostu, který byl "... jako jedenáct dalších filmů (např. "Den sedmý, osmá noc" E. Schorma; "Ucho" K. Kachyni, ad.; tyto "trezorové filmy" nebyly přístupné - s výjimkou prominentů - ani jejich autorům, ani odborné filmové veřejnosti) z výrobního období 1968-1969 sice dokončen, ale po dvacet let nebyly uvedeny do distribuce a na veřejnosti nesměly být uváděny ani faktografické informace o jejich existenci" (J. Žalman: Umlčený film; 2008). Hrabalův vynikající scénář zde předznamenává stejný motiv (přetavování starého železa a idejí na nové), který se později objevuje i v jeho novele "Příliš hlučná samota" (lisování starého papíru a knih). Ostatně i postava zde ztělesněná V. Brodským má více než blízko k Hanťovi - oba spojuje intelektuální založení i odpor k lisování cenných knih, které komunistický totalitarismus zavrhl jako nežádoucí. Obě díla spojuje i motiv krásné cikánky atd., ale to již opět odbočuji. Menzel měl šťastnou ruku při obsazení, všichni herci zde jsou skvělí, především pak trio Hrušínský, Brodský a Suchařípa. A zmínit musím i Jitku Zelenohorskou, která je ve své roli nádherná a dokonalá. Jedinečný je v tomto filmu i humor, byť jsem se skoro nedokázal smát, protože jsem byl k zalknutí rozlítostněn celou tou atmosférou šílených 50. let, kterou též skvěle popisuje třeba Kundera ve svém Žertu nebo Škvorecký v Tankovém praporu. Přes všechny klady tohoto snímku ho však nehodnotím plným počtem, protože mi tak úplně nesedl; osobně si od Menzela nejvíce cením jeho "Ostře sledovaných vlaků" a soudím, že je to jeho nejlepší film. Na ČSFD jsou ale nejvýše hodnoceny jeho komedie podle Svěrákových scénářů "Vesničko má středisková" a "Na samotě u lesa", což o mnohém vypovídá. (16.11.2012)

A to jsou naši pracovníci.... Bývalý prokurátor, co tvrdil, že obhajoba není součást obžaloby... měl štěstí, že nesoudil sám "soudruh" prokurátor... a po pár vteřinách je jasno o co jde.... Nesmírně smutný pohled zpět, byť s humorným nádechem... Herecký a přesvědčivý koncert všech herců a Z.Svěrák, jako člen ÚRA byl geniální... Už ne-e (20.04.2005)

ona to ani není moc komedie, spíš hořké ohlédnutí za dobou minulou s jen takovou tenkou, trpce úsměvnou patinou... poetické snění se srpem na krku a kladivem nad hlavou muselo být pro tehdejší "nedělnickou třídu" drasticky frustrující, každé skřivánčí písknutí bylo náležitě a po zásluze potrestáno. film jako takový měl trochu vlažnější rozjezd a dějově silný taky dvakrát není, ale coby připomenutí historických křivd jde o velmi výmluvnou hodinku a půl... 70% (08.04.2011)