Larks on a String
Režie:
Jiří MenzelKamera:
Jaromír ŠofrHudba:
Jiří ŠustHrají:
Rudolf Hrušínský, Vlastimil Brodský, Václav Neckář, Jitka Zelenohorská, Jaroslav Satoranský, Vladimír Šmeral, Ferdinand Krůta, František Řehák (více)Obsahy(1)
Film Skřivánci na niti natočil v roce 1969 Jiří Menzel na motivy povídek z knihy Bohumila Hrabala Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet. Dlouhých dvacet let zůstal film uzavřen v trezoru, protože vypovídal o absurdní realitě české společnosti padesátých let, která měla zůstat navždy skryta. Děj satirického filmu se odehrává na šrotišti kladenských oceláren, jež se stalo pracovním táborem pro ty, které komunistická společnost vyvrhla až na samý svůj okraj a zde je hodlala převychovat k obrazu svému. Vedle sebe se tak sešli prokurátor, který nechtěl pochopit, že právo by se mělo podřídit politickým cílům totalitní moci, adventista, odmítající chodit v sobotu do práce, filozof, nehodlající své myšlení vtěsnat do nových pouček, saxofonista, jehož nástroj byl odsouzen coby buržoazní přežitek, živnostník a řada dalších. O kus dál pracují „kopečkářky“, dívky a ženy, jež jediné východisko viděly v útěku za hranice, který se však nepodařil... Každá postava je poznamenaná tragickým lidským osudem, ale pohled Bohumila Hrabala je hřejivě lidský, plný porozumění a hledající v každé beznadějné situaci jiskřičku naděje. Jeho hrdinové, oblečeni do starých hadrů, se sice hrabou ve starém železe, ale zdají se šťastnější než ti, kteří je sem poslali. Do kin se tvrdě zakázaný film dostal až po jednadvaceti letech, premiéru měl v lednu 1990. Diváci jej až zpětně mohli zařadit do sledu zdařilých adaptací hrabalovských předloh, jejichž tvůrcem byl Jiří Menzel. Na Berlinale 1990 získal hlavní cenu Zlatého medvěda. (Česká televize)
(více)Videa (3)
Recenze (391)
Skřivánci na niti rozhodně jsou klenot. Svým vyzněním jsou totiž velice silným a odvážným dílem s morálním poselstvím, které ukazuje rozdíly mezi slušností a zákeřností a to ve velice lidské podobě a tak nějak česky s humorem. Z Menzelových filmů se navíc podle mého názoru, jedná o nejsilnější vizuální zážitek. Již první záběry na šerednou průmyslovou krajinu jsou fascinující a následné scény ze šrotiště nezapřou geniálního kameramana, jenž do filmu vepsal onu všudepřítomnou rezavou barvu. Projevuje se i režisérův cit pro vyznění jednotlivých scén, a to například v momentech kdy političtí provinilci platonicky pokukují po kopečkářkách. Herecké obsazení je samozřejmě bezchybné až po tu nejposlednější roli. ()
Hlavními hrdiny tohoto snímku, který byl mnoho let ozdobou komunistických trezorů, jsou intelektuálové odměnění, díky svému nesouhlasu s politikou strany a vlády, manuální prací v ocelárnách. Jejich hromadná úchylka ve vyjadřování svobodného názoru je nejlepší cestou k pohodové prácičce v uranových dolech, ale než se tam všichni sejdou, tak si ještě stačí mnohokrát nevděčně rýpnout do režimu, který jim dal jedinečnou možnost opovrhovat hmotnými statky. ()
Viděno poprvé po nějakých dvaceti letech. Tehdy mě tento film samozřejmě dostával. Teď už mě, jako Menzelovy filmy vůbec, nedostává, teď už jen konstatuji, že se mi líbil. Pět hvězdiček jo (ale slabších), protože je to určitě jeden z nejhezčích Menzelových filmů, možná úplně nejhezčí. Řekl bych, že uzavírá jeho nejlepší (první) tvůrčí období. Přes řadu pozdějších kvalitních komedií se Menzel podobné síle vyjádření přiblížil pak už jen v Slavnostech sněženek. Skřivánci na niti se Hrabalovou poetikou nekochají, nýbrž ji používají jako mikroskop a jako zbraň (ale viz Šandíkovo srovnání s předlohou, které prozrazuje právě opačný postup; já jsem Inzerát naštěstí četl už příliš dávno). Škoda, že je tehdy nikdo neviděl. Pro diváka roku 1969 tato tématika sice už (a ještě) nebyla tabu, přesto myslím, že už samotný nástup filmu, pouhý pohled na průmyslový komplex ("továrna": po celou dobu socialismu posvátný obrázek, vzpomínám si, jak jsme to malovali už ve školce) proložený prostými frázemi o vítězství dělnické třídy, by s ním musel pěkně zamávat (právě tím, že se zde nic nehodnotí, nekonstatuje). Ze závěrečného sjezdu do hlubin mrazí ještě teď (dokonale vystižená ambivalentnost pojmu "hlubina"). Co se odehrává mezi tím, to je prostě mazec. Obrazově na mě Skřivánci v každém detailu i v celku působí jako krásná hutná ilustrace, stejně jako Rozmarné léto (byť ne s dojmem soupodstatnosti s předlohou jako tam). Dík za neuvěřitelného Suchařípu a za Zelenohorskou, kterou miluji už od Zločinu v šantánu. Samozřejmě Brodský a další. Užitečné komentáře (z přečtených): Šandík, raroh, Marigold. ()
Tolikrát jsem to viděl, a teprve včera jsem si uvědomil, že tam hraje i Svěrák. Hrabal mi nikdy k srdci nepřirostl, nicméně "Inzerát" jsem byl nucen v rámci středoškolské povinné literatury vstřebat. Díky tomuto porovnání vím, že je mi opravdu bližší na plátně (pokud mi sedne, což není zdaleka vždy) v Menzelově zpracování než skrze tištěné řádky. Ze všech nejvíc mě vždy upoutají Galatíková coby kovaná ideoložka (vidíte ty přisluhovačky imperialismu) a Šmeralovo roztomilé podání prof. Nejedlého (s neroztomilým dopadem): "A chleba bude. A máslo bude. I smetana bude. I Fibich a Dvořák. - Ano, hudba se ztratila, ale oni se taky ztrácejí lidi." ()
U nás je i nemožné možným....ale kam sakra zmizl ten mlýkář? Možno ten úplne najodvážnejší antikomunistický film, natočený v dobe komunizmu, aký tu máme. Je to skôr vďaka jeho doslovnosti, pretože tých alegórií na systém so skrytými významami bolo v českej novej vlne viacero. Ale som rád, že mi konečne sadol nejaký Menzelov film a nie je to Vesnička. Výborne tu napríklad funguje romantická linka, ktorá je jednou z najsilnejších, aké som mal kedy možnosť vo filme vidieť. Prostredie, kde sa Skřivánci odohrávajú, pripomína akési bezčasé dystopické sci-fi, čím sa zvyšuje jeho nadčasovosť, pretože hocikedy a hocikde môže niekomu začať chýbať nejaký ten mlíkář... ()
Galerie (43)
Zajímavosti (24)
- Film byl natočen za pouhé dva měsíce v létě roku 1969. Rychlé natočení byl Menzelův záměr, nicméně ani to nepomohlo, aby nové vedení Barrandova film zakázalo. 24. října 1969 se uskutečnila projekce pro nového ústředního ředitele Československého filmu Jiřího Purše, který film v předvedené podobě neschválil. Tvůrci proto provedli několik změn a střihových úprav, ale i tak film putoval do trezoru. (mchnk)
- V roce 1958 už byla novela Bohumila Hrabala „Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet“, podle které byl film natočen, připravena do tisku. Byl však odvolán Ladislav Fikar, ředitel vydavatelství „Čs. spisovatel“ a na jeho místo dosazen prorežimní kádr Jan Pilař, který již připravenou sazbu knihy nechal rozmetat. Uplynulo však několik let, doba se změnila a v roce 1963 tentýž Pilař knihu nejen vydal, ale i předal Hrabalovi nakladatelskou cenu. (sator)
- Režisér Jiří Menzel ve své knize "Rozmarná léta" komentoval období, v němž film vzniknul a co jím vlastně chtěl říct k systému, který v zemi panoval: "Tvrdý bolševický režim, který panoval v padesátých letech, jsem prožil jako pionýr a pak jako svazák. Jak jsem si pamatoval, byl pro tu dobu charakteristický schizofrenní stav mysli většiny občanů, kteří museli jinak myslet a jinak mluvit. Vyrostl jsem v ní a myslel jsem si, že to tak asi musí být. S odstupem dvaceti let se mi režim jevil jen jako doba směšná - v pitomých zákazech, v nesmyslné a zbytečné krutosti. A řekl jsem si: pojďme si raději z těch padesátých let udělat legraci, jako z něčeho, co bylo a co se už nemůže opakovat. Znamenalo to zachovat úhel pohledu pana Hrabala, jeho ironii a zvlátní druh laskavosti k surovcům, poučenější a účinnější. Ne vyprávět o kruté době vážně, ale popisovat ji s nevinným úsměvem, který krutost lépe obnažuje. Atmosféra v Československu byla v té chvíli taková, že jsem si po sovětské invazi ještě několik měsíců snad ani neuměl představit, že by se mohly opakovat stejné chyby nebo že by snad náš film chtěli zakázat. Dokonce jsem si myslel - tak jsem byl hloupej -, že film bude správně pochopen jako varování před hloupostmi padesátých let, kdy všichni komunisti byli ještě mladí, horliví, zbrklí bezohlední a blbí; že tohle připomenutí padesátých let může mít i pro bolševika užitek. Věřil jsem, že komunisti přiznali svoje chyby a že se z nich poučili. Byl to můj omyl. Bolševici byli a chtěli zůstat stejně blbý. Myslím, že to je Fučíkův výrok: 'My komunisti jsme ukuti ze zvláštní hmoty.' - Rudolf Hrušínský k tomu dodával: 'A já vím z který!'" (NIRO)
Související novinky
Zemřel Jiří Menzel
Ve věku 82 let zemřel v sobotu večer český oscarový režisér Jiří Menzel, informaci v neděli prostřednictvím sociální sítě zveřejnila jeho manželka Olga. Světoznámý tvůrce, jenž se v posledních letech… (více)
57. ročník Německého Berlinale odtajněn!
Už před několika týdny proběhla médii zpráva o účasti českého filmového hitu Obsluhoval jsem anglického krále v hlavní soutěži německého Berlinale. Ovšem až včera byl konečně odtajněn officiální… (více)
Reklama