Skřivánci na niti

Nekonečná poetika zasazená mezi rezivějící kladenský šrot, připravený na přetavení. A s tím také přetavení několika postav na "nové" lidské ingoty se vší absurditou takového konání. Vlajkonoše této bizarní myšlenky geniálně ztvárnil Rudolf Hrušnský, který zcela podlehl rozsahu propagandy a jal se zalévat válečné chřtány naší mírovou ocelí. Ovšem místy působil až jako Bůh, rozhodující, co je a není v naší zemi možné a zároveň jako zvrhlík, kážící "evangelium o hygieně". Právě tyto jednotlivé paradoxy postav složených do celistvého příběhu ukazují zvrhlou dobu padesátých let, ale také to, že sny a ideje nelze přetavit ve jménu jakékoliv diktatury. Krásný film! (07.04.2012)

Narozdíl třeba od Ucha jsou Skřivánci na niti pojati jako komedie, tzn. s nadhledem a s nádechem tragikomiky. Možná jsem se nebavil tolik jako u jiných snímků z Menzelovy tvorby, ale každopádně se tu několik opravdu dobrých scén k zasmání našlo(svatba v zastoupení, mytí mladé dívčiny z "povinnosti", atd.). Pro zamyšlení zde bylo i pro trochu filozofie (produkované obvzláště Vlastimilem Brodským v roli profesora). Jako většinu Menzelových filmů, tak asi i Skřivánky plně docením až po více zhlédnutích (anebo věkem), ale prozatím je hodnotím 4*. "Tak jsem se oženil maminko.-To je dobře. Kde máš nevěstu?-V kriminále." (27.07.2009)

Exkurze do nepochopitelné, ale přece tak nedávné doby, okořeněná občas až drsnou poezií. Skupinka hrabalovsky příjemných lidiček od filosofa tháletovsky upadnuvšího do jámy při kantovském rozplývání se nad vnitřním mravním řádem - který mu nebrání, aby si užíval svérázného biografu - až po lidi nejprostší, ale o nic méně zajímavé, kteří své lidské sny žijí, ať se právě nacházejí na kterékoliv straně třídní přehrady. Zkratkovité, rozhodně ne ve špatném smyslu slova. Jako všech pozlátek zbavený obraz padesátých let - se vznešeným senilou Nejedlým jako šlehačkou na dortu na závěr - velmi účinné. (15.02.2006)

„V naší zemi, je i nemožné možné!" A strana s vládou to hned zařídí. Já sice zásadně protestuji, aby byl saxofon zrušen jako kapitalistický nástroj, ale na druhou stranu nemám nic proti hromadnému využití filozofů v pracovním procesu při budování lepších zítřků. Navíc mne hodně baví sledovat ty imperialismem nasáklé tváře i bodrého dělnického důvěrníka a když si na chvilku urve čas i soudruh z ÚRA, tak má spokojenost nezná mezí. (21.12.2012)

„….Už abych se dočkal tý doby, až budou burziáni v Paříži zametat ulice a pracující lid je bude kopat do prdele….“___Pro mě jeden z nejlepších filmů (společně s Kachyňovým ´Uchem´), pojednávající o morálně pokřivené době 50.let, plné ideologických žvástů, strachu z represe, udavačů, a nadšených budovatelů, žadonících v dopisech o nejpřísnější trest pro Miladu Horákovou. A Jiří Menzel, ruku v ruce s Hrabalovou předlohou, je unikát. Zatímco většina našich nedávných porevolučních filmů se neblahou dobu 50.let snažily přiblížit prostřednictvím „velkých osudových“ dramat, kde se mocně tlačí na pilu, aby snad i balvan slzu uronil, Menzel si vystačí s krásným poetickým vyprávěním, kde si pro vykreslení tíživé atmosféry té doby vytačí i s náznaky, lehkou melancholií, rádoby lidumilskými kecy politruka (geniální Hrušinský) a pouhým záběrem na auto Státní bezpečnosti, čekající na svou „kořist“ před vchodem do fabriky. A ty záběry na nekonečné řady ingotů a hromady plechů a železného haraburdí tomu dodávají šmrncovní dobovou atmosféru. (12.04.2008)