Dunkerk

Těšil jsem se na dobrý válečný film, dostal jsem něco ještě lepšího. Dunkerk je totiž především velmi mazaný válečný film, vyprávěný stylem, který z už tak napínavého příběhu dělá ještě napínavější a od začátku do konce velmi vypjatou podívanou. Je ambiciózní a působivý a přitom není tak zbytečně nafoukaný jako třeba Interstellar. Také střídmá stopáž mu sluší. Melancholická nálada ve stylu Tenké červené linie se tu mísí s vyzněním Příliš vzdáleného mostu, každá epizoda má svůj smysl a divák má radost, když se střípky toho malého velkého dramatu jeden po druhém postupně skládají k sobě. Po nějakém čase se mi opravdu líbila i takřka nepřetržitě hrající a velmi netradiční hudba Hanse Zimmera. (19.07.2017)

Nolanovy předchozí filmy byly sice vypravěčsky rafinovanější a myšlenkově ambicióznější, ale okázalá struktura v nich mnohdy zastiňovala emoce. Dunkerk, držící se v řadě ohledů více při zemi, je zatím jeho nejfunkčnějším prototypem velkofilmu, jaký Hollywood v současnosti potřebuje, velkofilmu, který budete chtít vidět nejen v technicky špičkově vybaveném kině (nejlépe v kině IMAX), ale navíc opakovaně. Díky soustředěné režii je v něm vše podřízené maximálnímu smyslovému zážitku, jehož intenzita stoupá s každým zhlédnutím, neboť se lépe orientujete v časových vztazích mezi jednotlivými liniemi a můžete víc prožívat a méně řešit naratologickou skládačku. Opojné, závratné a ve své intenzitě nepolevující od začátku do konce. (Třikrát kino, z toho dvakrát IMAX.) Všechno ostatní, co mě k Dunkerku napadlo, si můžete přečíst tady. 90% Zajímavé komentáře: DaViD´82, MessiáŠ, J*A*S*M, Baxt, JitkaCardova, Triple H, Petike, DoNotCross, anagi609 (09.08.2017)

// Ty vole, jednou to asi přijít muselo, no. Poprvé odcházím z kina po filmu Christophera Nolana a jsem zklamanej. Zklamanej, že to se mnou absolutně nepohlo. Že jsem se ani na minutu nedokázal ponořit do děje. Zklamanej, že hrátky s časem vůbec nedávaly smysl, že byl konec nepochopitelně uspěchanej a prázdnej, a konečně, že v tom filmu nedokážu vymyslet jedinou pasáž, která by mě vlastně bavila. Dokonce ani ten Hardy, byť to bylo natočený moc pěkně. Úvodních 5 minut v IMAXu slibnejch, zbytek ale obří zklamání. Krucinál. #zlatyopice 6/10 (20.07.2017)

Mám s tím v zásadě jen tři problémy. 1) Komplikovaná struktura je zajímavá, ke konci už mi ale těch návratů a dovysvětlivek přišlo přeci jen moc. 2) Vzhledem k bodu jedna je až paradoxní, že zatímco některé momenty film "obkrouží" klidně i pětkrát, podstatná část příběhu Cilliana Murphyho je úplně vynechaná. 3) Nerozklíčoval jsem, proč zhruba jen čtyři kratičké scény nejsou v IMAX formátu? Ale jako celek Dunkerk táhne. Nolan znovu dokazuje, že práci s obrazem a "nervózním" zvukem dotáhl k dokonalosti, měřítko filmu je ohromující, akce strhující a závěr tlačí únosně na strunu emocí, aby byl "jen" dojemný a ne přeslazený. O tom, zda hodnocení poletí nahoru či dolů rozhodne druhá projekce. A tady váhám, jestli si mě zvolené vyprávění nakloní na svoji stranu nebo se potvrdí (a toho se obávám), že je to vlastně jen hezká, ale přebytečná autorská exhibice (jakkoli oceňuji odvahu a samotný nápad propojit optiku vojáka na souši = týden, civilistů na lodi = den a letců = pár hodin). Na druhou stranu zůstane silné vykreslení zmaru, beznaděje a vpravdě geniální práce s "neviditelným" nepřítelem. Projekce v IMAXu je každopádně povinností. Na malé televizi bude, podobně jako například u Gravitace, kouzlo stěží poloviční. 85% (19.07.2017)

Nolanův divák a jeho filmoví hrdinové mají jedno společné: pocit, který by se dal přirovnat k tomu, co se děje s palivovou směsí v motoru ve fázi komprese. Už po pár desítkách sekund budete svědky masakru vojenské jednotky a události se lavinovitě dají do pohybu. Nolan natočil intenzivní film, kdy neustále nutí své postavy jednat, unikat smrtelnému ohrožení, rozhodovat o životě svém a o životech lidí kolem sebe. Chyby nebo zaváhání se neodpouštějí a mají ty nejtragičtější následky. Divák je od první minuty zahrnut obrovským množstvím vjemů. Nečekejte chvíle zklidnění a rozjímání. Připravte se na dynamický střih, který neustále střídá dění na pevnině, na moři i ve vzduchu. Režisér nepoužívá kolektivního hrdinu, každá složka armády i civilisté spěchající na pomoc mají konkrétní tvář, Nolanovi ale nejde o to vyprávět příběh jedné nebo několika osob. Natočil komplexní film, kde hlavní roli přebírá samotná bitva, resp. historická událost - evakuace 400 tisícové armády obklíčené v malé enklávě na mořském pobřeží. Mimořádnou roli v Dunkerku zaujímá zvuk. Film ani na okamžik neztichne. Budete bombardováni ruchy, výstřely a výbuchy, směsicí tónů a hudebními skladbami, které zintenzivňují napětí a očekávání. Nolan angažuje nikoliv největší hvězdy, nýbrž nejlepší herce, ze kterých charisma sálá na dálku. Nepotřebují dialogy, stačí jim pohled nebo nepatrné gesto a už vás z toho mrazí. Před premiérou vzbuzoval Dunkerk očekávání, že by se mohl stát filmovou událostí roku, a tohle zadání myslím Nolan splnil. Viděl jsem precizní snímek od režiséra s jasnou vizí, postojem a s nadprůměrnými schopnostmi, co má svůj film pod kontrolou. Píšu o dynamickém střihu, který si ale, prosím, nezaměňujte s chaosem. Pokud budete mít problém se střihem, chyba je ve vás, ve vašem způsobu vnímání. Viděl jsem výpravné drama, u kterého se výrazně přimlouvám za zhlédnutí na velkém plátně. A konečně, viděl jsem film, který rehabilituje takové pojmy, jako je heroismus a vlastenectví. A to je po řadě ideologií a nacionalismem nasáklých produkcí docela úleva. Celkový dojem: 95 %. (22.07.2017)