Konečně trhák!

Přiznaný návrat do minulosti, k prvním filmovým muzikálům, které se odehrávaly převážně v divadelním prostředí (ve stejné době jako ony měla premiéru stejnojmenná broadwayská předloha filmu). Film ale tradiční backstage schéma modernizuje zakomponováním prvků z pozdějších, plně integrovaných muzikálů a dovoluje hrdinům, aby si párkrát zatančili sami pro sebe. Množství obsažených klišé je částečně odůvodněno staromódní povahou zápletky, v níž je návrat k osvědčeným postupům, třebaže za přispění mladé krve, obhajován. Nevyčítal bych proto filmu nízký stupeň originality, přebírání populárních písní ze 30. let a kopírování vyprávěcích vzorců z hudebních komedií s Ginger a Fredem (sblížení skrze nevraživost) i z filmů o umělcích různých generací (cestou k úspěchu je sloučení tradice s inovací). Řekl bych, že onu archaičnost si uvědomoval jak Minnelli, nabízející divákům optimistickou, barevně rozjásanou protilátku na všechny realističtější poválečné filmy (což dobře ukazuje muzikální „přemalování“ konvencí hard-boiled detektivek v nejvelkolepějším tanečním čísle) i Astaire, na jehož přítomnosti je film víceméně založen a který s nečekaným nadhledem reflektuje svou vlastní pozici v šoubyznysu. Podobně jako celý film a podobně jako Judy Garland o rok později v podstatně sžíravějším Zrodila se hvězda. Konečně trhák! není tak sebereflexivní film jako Zpívání v dešti ani stejně vizuálně úchvatná podívaná jako Američan v Paříži, přesto požadavky na muzikál z produkce Arthura Freeda nejen naplňuje, ale minimálně parodickým číslem Girl Hunt, svědčícím o tom, jak brzy si v Hollywoodu začali uvědomovat některá žánrová klišé (třebaže úplně původní inspirací byly pro Roger Edense Spillaneho detektivky), jde daleko za žádaný standard. Tvůrci si na ploše nějakých dvanácti minut utahují z tajuplnosti a ostentativního fatalismu filmů noir i z drsného voice-overu vypravěče (I hit hard - And I hate hard) a díky sladěné choreografii akčních a tanečních scén to celé funguje jako muzikál i jako krimi. Dovolím si kacířsky tvrdit, že málokomu se kdy podařilo tak elegantně vystihnout esenci filmů noir. 80% Zajímavé komentáře: Oskar, Anderton (20.03.2016)

Nepopsatelná genialita tanečních čísel, pár sebereflektivních vtípků, to vše zasazeno do banálního a nepříliš zajímavého rámce - jako u Astairových muzikálů tolikrát. Škoda, že spolu byli s Charisse už skoro o generaci od sebe - je nepochybně Astairovou nejlepší taneční partnerkou (vlastně nevím, kdy jindy jsem viděl, aby byla vedle Astaira dominantní jeho tanečnice, ale v mramorové dokonalosti Cyd našel konečně sobě rovnou), bohužel jeho věk už mu nedovoluje vyvádět jako o dvacet let dřív s Ginger - přesto kdykoliv, když začne hudba, absolutní radost a krása, filmový eskapismus v plné čistotě. Když hudba nehraje... dá se to... (02.11.2018)

Trochu mě to zklamalo. Jednotlivé scény v šou Band Wagon mi připadají být nekompaktní a vzájemně nenavazující. V průběhu posledního "gangsterského" příběhu jsem měl také pocit, že toto se takto na jevišti předvést nedá. To k negativům. Pozitiva: Krásná Cyd Charisse (vždy, když je na scéně), dvě taneční scény s Astairem a Charisse (z toho druhá, "gangsterská" vyloženě úchvatná), skutečně pěkná trojčata, zajímavý vývoj vztahu mezi oběha hlavními představiteli. 75% (08.01.2010)

Právě toto období Freda Astaira moc nemusím. Začátkem 50. let viditelně procházel krizí středního věku. Jako by se v rolích nemohl rozhodnout, zda ještě stojí za to udržovat při životě image „věčně mladého“ kozlíka, nebo začít s ublíženeckou maskou „patřím do starého železa,“ kterou by se chránil mladší konkurenci a burcoval příznivce k projevům loajality. Na Přidej se k nám se mi líbí, že na rozdíl od Královské svatby z toho dělá součást hry. Fred hraje vyhasínající hvězdu šoubyznysu, která se v dekádě boje filmu s televizí cítí jaksi nepatřičně. Doba náhle posunula muzikály od komorních swingových k pestrobarevným spektáklům a Přidej se k nám tomuto požadavku vychází vstříc a současně ho paroduje. Tím si vytváří účinné alibi proti logické námitce, že je to do očí bijící plagiát Zpívání v dešti. Celá struktura filmu je jako přes kopírák, číslo po čísle. Místo Make ´Em Laugh se zpívá velmi podobná píseň That´s Entertainment, diletantské pokusy natočit zvukový film s „němými“ herci nahrazují scény zkoušení ambiciózního muzikálu, po boku Kellyho Broadway melody se staví Astairův příběh v příběhu, taneční mikroparodie na film noir, atd. atd. Zkuste si ty dva filmy pustit po sobě a přesně pochopíte, co mám na mysli. 70% (27.11.2008)

Barevná nuda bez jakéhokoliv chytlavého songu. Na vyžilého Astaira nebyl zrovna nejlahodnější pohled, Cyd Charissová působila mnohem zajímavěji - ovšem jen v tom posledním čísle, muzikálové variaci na chandlerovské detektivky. Asteirův voice over "She was bad and dangerous, but she was my kind of woman..." a Charissové femme fatale bylo tím nejlepším, co mohl Minnelli v tomto svém počinu nabídnout. Jenže přetrpět celý film jen kvůli posledním deseti minutám? To je skoro mučednictví... (21.03.2007)