Faust

Faust v podaní Murnaua: nielen ako večný súboj dobra so zlom, ale aj ako prekypujúca bublanina najrôznejších pocitov odohrávajúca sa v dokonale rozvrstvenom šerosvite priestoru niekde medzi nebom a peklom. Na začiatku je stávka anjela a démona o to, či je možné zachovať to anjelské v duši Fausta. Človeka, ktorý spáli Bibliu, a následne spečatí odvrhnutie Boha krvou, potvrdzujúcou zmluvou s diablom. K rozhodnutiu ho viedli ušľachtilé motívy – zachrániť mesto pred morom, vyliečiť nevyliečiteľných Neobmedzená moc však láme aj tie najvznešenejšie idey a prispieva k rozkladu duše. Postupne sa túžba pomôcť svetu mení na uspokojenie seba samého bez ohľadu na následky. Je možné nájsť vykúpenie v realizácii nenaplnených osobných snov? Zlo nevíťazí, ale nenastáva ani vláda nebies na Zemi. Jazvy sú príliš hlboké, obete nezvratiteľné. Mágia čiernobielych odtieňov sprevádza príbeh, prirodzene meniaci polohy od mysterióznej hry vládcov neba a pekla na ich profánne zosobnenie vo Faustových vzťahoch s ľuďmi, pričom miesto majú nielen scény pripomínajúce horúčkovité sny pomätenca, ale aj romantické hry vidieckych dievčat uprostred lúčnych kvetov, šermiarsky súboj, opulentná slávnosť parmského dvora... Všetko spracované spôsobom, ktorý vyráža dych a neumožní odpútanie sa od obrazu. Je dobre, že Murnau siahol aj po starších predlohách a mýtoch o Faustovi, než slávna Goetheho kniha, a vytvoril tak novú, obrazovo a emotívne bohatú podobu večného súperenia dobra so zlom vo vnútri nielen Fausta, ale vlastne každého z nás. (01.04.2006)

Do Mefistova zjevení jsem jen zíral s otevřenou pusou, působivost s jakou se Murnau vypořádal se silami pekelnými neznala mezí. Lucifera debatujícího v temnotách s archandělem či zahalujícího město černým pláštěm moru osobně považuji za jedno z nejlepších filmových zosobnění pána temnot. Kdo by to byl řekl, že téměř ve stoletém filmu něco podobného objevím. Ona vůbec ta zhruba první třetina byla měrou vrchovatou prošpikována atmosférou, hustou tak, že by se ani nedala krájet. Expresionismus v plné síle! K Murnauovým se zprávy o jeho úpadku v druhé polovině dvacátých let evidentně nedonesly. Zbývající dvě třetiny sice ztrácí na oné působivosti a do popředí se dere spíš klasické melodrama, ale díky vynikajícímu Emilu Janningsovi v roli Mefista či naivní, přesto svůdné kráse, Camilly Horn jako Markétky rozhodně neztrácí celkově a i divák dosud příliš nezasažený klasickými "děly" němého filmu, tedy já, je spokojen. Filmová Výzva 2015 od kajda.l (21.11.2015)

Podle mě hodně nadhodnocený film. Asi do poloviny je výborný a lze mu jen máloco vytknout. Ale to vše bezpečně zkazí nudná dlouhá pasáž romance s Gretchen, která je natočená jako to nejlacinější melodrama se spoustou klišé a stereotypů. Alespoň závěr pak naváže na styl začátku, což výsledný dojem trochu napraví. Jinak mě zas až tak nenadchl ani Emil Jannings jako Mefisto. Charisma Maxe Schrecka nebo Caligariho je jinčí kafe. Celkově se film s Goethovým Faustem nedá vůbec srovnat. S Goethovým dramatem má velmi málo společného nejen děje ale hlavně celkové působivosti. I když závěr byl docela povedený. (30.10.2007)

Vizuálně dokonalé Murnauovo dílo shazuje v mých očích nepříliš zajímavý příběh, který je jen velmi chudou variací na faustovské legendy. Tedy první půle je ještě poměrně zajímavá, a to zejména díky hereckému mistrovství legendárního Emila Janningse, který se chová vskutku ďábelsky a v mnohém připomene výkon Maxe Schrecka ve starším Murnauově Upírovi Nosferatu. V druhé půli ovšem filmu dochází dech - je zde jen naivně líčena nudná Faustova milostná avantýra s prostou dívkou. Škoda. (24.09.2005)

Faustovský motiv obětování duše za vyšší poznání řešili intelektuálové ještě předtím, než Goethe napsal svůj opus magnum. Co mě se týče, celkem radikálně mám jasno (existuje víc než vědění?), a tak jsem se těšil na Murnauovu verzi. Bohužel se právě této podstaty faustovského mýtu vůbec nedotýká a ploše jej zredukoval na problematiku požitků mládí a vztah s Markétkou, což jinak úžasnému filmu pro mě dost sebralo působivosti, protože milostný motiv v polovině filmu začíná být zbytečně dlouhý. A je to škoda, protože Murnau byl mistrem chmurných výjevů, jen úvodní scéna s jezdci apokalypsy ve mě probudila naprosté nadšení, po ní setkání Fausta s Mefistofelem, další pak následovaly. A určitě stojí za srovnání výjevy zástupu funebráků vynášející mrtvé ve Faustovi a v Nosferatu; podobných paralel pak v obou filmech velmistra německé expresionistické hrůzy nalezneme víc. Vizuálně nádherný a především působivý film. A pro ty, co se tu ušklíbají nad happyendem: ten jste viděli kde? Možná tak dobrý konec pro lidstvo, určitě ne pro Fausta a Markétku. A přitom lidstvo je to, co si boží/ďábelské rány zaslouží. (09.06.2013)