Skřivánčí ticho

Mášu mám hrozně rád, je to velmi nedoceněný autor, který měl osud ne nepodobný Krylovi. Když jsem viděl Byli jsme to my? byl jsem nadšen. Film měl své chyby a patetické momenty, ale reflektoval život za komunismu daleko lépe než smířlivé Pelíšky ( Ačkoliv jsou Pelíšky výborná komedie, to nepopírám.). Předpokládal jsem tedy, že Skřivánčí ticho bude stejně podhodnocené, ale není tomu tak. Je to opravdu dost špatný film. Z postav šustí papír, jsou to často vlastně karikatury. Například skladatelovi kamarádíčci, jejichž jedinou úlohou je znovu a znovu ukazovat jak jsou prohnilí a jak je hl.hrdina proti nim jiný a lepší. Svoji myšlence podřídil Máša naprosto vše a nad uvěřitelností se vůbec nezamýšlel. Nebo si vážně myslí, že lidé přestanou chodit do lesa, kde je asfaltka? Cyklisté, a nejen oni, by asi nesouhlasili. Navíc hl. hrdina typově totálně nesedí. Ladislav Frej hrával fyzicky zdatné důstojníky, když ho má Petr Čepek zmlátit, vypadá to opravdu směšně, když se pustí do takového o hlavu většího chlapa, který má být vychtrlým umělcem, ale není jím. Petr Čepek je asi jediný, kdo film drží nad vodou, jeho maloměstský funkcionář a despota je poměrně uvěřitelný. Ve filmu přímo zazní výrok "Vesničko má středisková", který odkazuje na Mezela. Navíc zde opět hraje Čepek. Svěrák s Menzlem do svého filmu také dokázali dostat vesnické problémy ( korupce, kamarádičkovské kšefty), ale udělali to jemněji. Možná proto, že jim chyběla Mášova odvaha, jenomže to se paradoxně ukázalo jako klad, protože ve filmu je někdy lepší, když motiv jen nezastřeně zazní, když příliš akcentuje, je z toho kreč a patetičnost- Mášův největší problém. (14.11.2011)

Antonín Máša natočil v 60. letech několik dobrých filmů, tenhle jeho návrat je ale trochu nemastný neslaný. Kdyby to vzniklo počátkem 80. let, mohlo to mít význam společenské kritiky, ale v těsně předrevoluční době už to nemělo ten efekt. Navíc film přišel do kin až po listopadu 1989, kdy lidi na něco podobnýho fakt nebyli zvědaví (srovnejme návštěvnost s druhým dílem Slunce, seno... ze stejného roku - čtyři milióny proti 10.000 diváků). Přesto bych Skřivánčí ticho úplně nezatracoval. Jako moralita na dobové poměry je to bezzubé, doplněné navíc o těžko uvěřitelné a zbytečně vypjaté scény (například když si Ladislav Frej sebedestruktivně rozmlátí hlavu o klavír), má to ale několik výborných komických momentů (stěhování kamen, vysávání na dvoře), kterých je škoda, protože celek zapadl do průměru a podařené humorné vsuvky tak zanikají. (09.06.2010)

Není to úplně drama, spíš tragikomedie, nebo alespoň já jsem zde našel několik vtipných momentů (úmyslných), přestože některé z nich vyzněly hodně hořce. Hlavní hrdina se nehodí do své doby, žije a snaží se uživit klasickou hudbou, na kterou není nikdo zvědavý ve městě a už vůbec ne na venkově, má kolem sebe partu hyen, které ho jen vysávají a hází mu klacky pod nohy, k tomu přítelkyni, která ho pořádně nepodporuje a věrnost jí moc neříká, doma zase povedenou rodinku, která ničí jeho hezké vzpomínky a zároveň ideály. Jistě, mnoho věcí je zde přehnaných, někdy až zbytečně, ale hlavní poselství docela funguje i v dnešní době. A co je pro mě osobně u tohoto filmu pozitivní, je závěr, který neskončí tak úplně, jak by divák možná očekával, a tím snímek zůstane věrný své myšlence, tudíž celkově hodnotím lepším průměrem. „Akce je dobrovolná, ale každý si svůj kádrový posudek píše sám.“ (15.12.2012)

Zvláštní priority mají hrdinové tohoto filmu. Vznikl těsně před změnou režimu, a mě nejvíc zaujala krize umělce-skladatele, který neví jak dál, když není hrán, a tak se jede rozptýlit na rodný venkov, kde si žije po svém jeho bratr a umělec se pokouší pochopit jak to vlastně žije a čím. Vedle dramatické krize skladatele je to příběh o tom co dělat, když mají lidi peníze, kam je vrážet a jak shánět stavební materiál. (24.12.2011)

Mášu mám hodně ráda, jeho Hotel pro cizince řádím k nejlepším šedesátkovým filmům. Film Skřivánčí ticho měl premiéru až po sametové revoluci a bohužel neměl čím zaujmout. Chybí nadčasovost, cokoliv, co by film povýšilo a udělalo z něj nezapomenutelný zážitek. Žel nefunguje příliš ani jako svědectví doby, byť nepostrádá úsměvné momenty. (06.01.2017)