Pokání

Toto je absolutně nejlepší film o totalitních režimech 20. století, zaměřených proti Bohu (a v důsledku toho i proti člověku). Nejlepší je proto, že je imanentně, všudypřítomně náboženský (Gruzínci stejně jako Rusové a ostatní východní křesťanské národy ani nemohou být jiní). Neklouže po povrchu jako většina západoevropských liberálně-demokraticky orientovaných děl, ale dotýká se samé podstaty problému dobra a zla. Film je skvělý i jako umělecké dílo, koloritem, herecky a zvláště symbolikou. (26.06.2007)

Převážná většina filmových fanoušků si titul Pokání spojí s nesrovnatelně mladším filmem britsko-francouzské výroby z roku 2007. Pokud si dobře vzpomínám, jen málokterý snímek mě pobavil tak, jako se to povedlo právě Abuladzeho Pokání. Ten výraz koncentrované nudy a ztělesněného zoufalství v očích diváků při promítání filmu mi hluboko utkvěl v paměti. V polovině 80. let, kdy se film dostal do širší distribuce, se stal nikoliv filmovou, ale společenskou událostí, kdy každý, kdo chtěl být "in" jednoduše musel Pokání vidět. Potíž je v tom, že se jedná o typicky klubový intelektuální snímek, který je obtížně konzumovatelný širším filmovým publikem. Budu velký optimista, když napíšu, že 5 % diváků film "vzalo", kdežto 95 % z něj bylo maximálně znechuceno. To nic nemění na faktu, že ho všichni chválili do nebes. Své místo ve filmové historii si vysloužil za to, že byl první filmovou obžalobou stalinismu. Jenže plnou metafor a symbolů a s nefunkčním příběhem.... Jako seznámení s érou stalinismu nepoměrně líp funguje např. Baltazarova hostina nebo Unaveni sluncem. Pokání je příliš dlouhý, špatně sestříhaný snímek, který lze promítat tak na filosofické fakultě, ale ne v běžné distribuci. Celkový dojem: 40 %. (14.01.2008)

Jak jinak vyprávět o absurdní krutosti než v absurdních obrazech. Otázka je, jak věrohodný/působivý je tenhle film pro lidi, kteří nezažili nic ani vzdáleně podobného – nevím. Gruzínština je strašně zajímavá řeč, v psané i mluvené podobě, trochu jako by si ji vymyslel Tolkien. Neubráním se vzpomínce na dva kluky z Gruzie, kteří se zjevili u nás na koleji někdy během roku 1989, mluvili zásadně anglicky (rozuměj – odmítali používat ruštinu, svůj úřední jazyk, ačkoli jí u nás aspoň trochu vládl každý a angličtinou jen nemnozí) a vyprávěli věci, kterým se nechtělo věřit ani nám, jejich vrstevníkům. Brr. (25.11.2009)

V meste zomrie starosta, no ktosi mu po smrti nedopraje pokoj a noc čo noc ho zarputilo vykopáva z hrobu. V priebehu súdneho procesu riešiaceho toto narušenie poriadku sa postupne odkrýva skutočný charakter mŕtveho: Varlama Aravidzeho - lokálneho despotu, ktorý mal schopnosť robiť z priateľov nepriateľov a naopak. Metaforami naplnená obžaloba boľševizmu je založená na príbehu, ktorý preskakuje v čase a predsa drží pokope silou zdrcujúcej výpovede. Absurdita jednotlivých výjavov je založená na zmiešavaní prvkov z rôznych historických období (policajti v stredovekom brnení vs. autá), na horúčkovitých snoch jednotlivých aktérov predznamenávajúcich neradostné osudy obetí mocenskej svojvôle a taktiež na spôsobe vedenia súdu samotného: obžalovaný je ten, kto na zločiny upozorňuje a nie ten, čo ich spáchal, pričom zámienkou na vedenie procesu je ohrozenie mravnosti. Tengiz Abuladze spomína, že pri nakrúcaní filmu sa inšpiroval dielom Luisa Buňuela. Obrazová sýtosť sledu absurdít, náhle striedanie snov a reality, fantastické motívy (skoro ma odrovnal diabol spovedajúci syna obete a pojedajúci pri tom surovú rybu) tomu do určitej miery nasvedčujú. Spôsob a téma však zaťažujú film tak silnou dávkou smutnej dumy, pri uvedomení si škôd, aké na každom smrteľníkovi v našom pásme komunizmus napáchal, ktorá nedovoľuje odľahčujúco sa pousmiať na inak zábavných momentoch. (27.09.2006)

Bohužiaľ som začal až treťou časťou trilógie, ale asi to previazanie bude veľmi voľné, myšlienkové a je cítiť, že Pokánie je samostatný filmový monolit. 145 minút je možno trochu príliš, niečo by sa dalo povedať väčšou skratkou, ale film dokáže od začiatku pohltiť, zaujať metaforami, surrealistickými scénami a nechronologickým rozprávaním. Rád si ho niekedy v blízkej budúcnosti pozriem ešte raz, nie je totiž možné všetky jeho múdrosti, či už vyslovené, alebo vypovedané obrazom, zachytiť na prvý krát. Najlepšie opäť na veľkom plátne. (13.02.2017)