Pokání

Ty symboly, sémiotické hrátky a umísťování herců v mizanscéně (Bluntman) opravdu fungují. O žanrové transtextuálnosti (mezi dokumentem, rekonstrukcí a dramatem) (bluntman) možná trochu pochybuji. A protože jsem to neviděl na LFŠ, ale v doma v teple a pohodlí, nemám problém ani s úvodem, ani závěrečnou diskuzí. (04.10.2010)

V dobách mladistvého intelektuálství jsem v každém díle hledal hlubokou myšlenku, poselství či směr a tímto musím Pokání poděkovat za to, že mne donutilo toho nechat. Dvě a půl hoďky uměleckého trápení v gruzínštině mne totiž přivedly k poznání, že filozof ze mne nikdy nebude a od té doby se při sledování filmů pouze bavím, což mi přináší radost do života. V tomto snímku jsem se pobavil pouze při opakovaném vyskakování dědečka z hrobu a to mne zcela neuspokojilo. Přesto nechci býti kazišukem, který by filmovému fajnšmekrovi rušil umělecký orgasmus, ale obyčejnému filmovému fandovi si dovolím doporučit, aby se podíval na něco jiného. (07.08.2015)

Toto je absolutně nejlepší film o totalitních režimech 20. století, zaměřených proti Bohu (a v důsledku toho i proti člověku). Nejlepší je proto, že je imanentně, všudypřítomně náboženský (Gruzínci stejně jako Rusové a ostatní východní křesťanské národy ani nemohou být jiní). Neklouže po povrchu jako většina západoevropských liberálně-demokraticky orientovaných děl, ale dotýká se samé podstaty problému dobra a zla. Film je skvělý i jako umělecké dílo, koloritem, herecky a zvláště symbolikou. (26.06.2007)

Jak jinak vyprávět o absurdní krutosti než v absurdních obrazech. Otázka je, jak věrohodný/působivý je tenhle film pro lidi, kteří nezažili nic ani vzdáleně podobného – nevím. Gruzínština je strašně zajímavá řeč, v psané i mluvené podobě, trochu jako by si ji vymyslel Tolkien. Neubráním se vzpomínce na dva kluky z Gruzie, kteří se zjevili u nás na koleji někdy během roku 1989, mluvili zásadně anglicky (rozuměj – odmítali používat ruštinu, svůj úřední jazyk, ačkoli jí u nás aspoň trochu vládl každý a angličtinou jen nemnozí) a vyprávěli věci, kterým se nechtělo věřit ani nám, jejich vrstevníkům. Brr. (25.11.2009)

Převážná většina filmových fanoušků si titul Pokání spojí s nesrovnatelně mladším filmem britsko-francouzské výroby z roku 2007. Pokud si dobře vzpomínám, jen málokterý snímek mě pobavil tak, jako se to povedlo právě Abuladzeho Pokání. Ten výraz koncentrované nudy a ztělesněného zoufalství v očích diváků při promítání filmu mi hluboko utkvěl v paměti. V polovině 80. let, kdy se film dostal do širší distribuce, se stal nikoliv filmovou, ale společenskou událostí, kdy každý, kdo chtěl být "in" jednoduše musel Pokání vidět. Potíž je v tom, že se jedná o typicky klubový intelektuální snímek, který je obtížně konzumovatelný širším filmovým publikem. Budu velký optimista, když napíšu, že 5 % diváků film "vzalo", kdežto 95 % z něj bylo maximálně znechuceno. To nic nemění na faktu, že ho všichni chválili do nebes. Své místo ve filmové historii si vysloužil za to, že byl první filmovou obžalobou stalinismu. Jenže plnou metafor a symbolů a s nefunkčním příběhem.... Jako seznámení s érou stalinismu nepoměrně líp funguje např. Baltazarova hostina nebo Unaveni sluncem. Pokání je příliš dlouhý, špatně sestříhaný snímek, který lze promítat tak na filosofické fakultě, ale ne v běžné distribuci. Celkový dojem: 40 %. (14.01.2008)