Reklama

Reklama

Strom přání

  • Gruzie Natvris khe (více)
všechny plakáty

Obsahy(1)

Film jakoby o všem a o ničem, tak charakterizoval Tengiz Abuladze své vyprávění o jedné vesnici, do které přijede mladičká Marita, jejíž krása rozvíří skrývané vášně obyvatel. Výtvarně působivý film s galerií rázovitých postaviček, z nichž každá má své přání.

Gruzínský režisér Tengiz Abuladze patří k těm tvůrcům, kteří se groteskní "podivínskou" poetiku, tolik příznačnou pro pozorování rázovitých venkovských figurek, snažili povznést k metaforicky zacílené výpovědi. Strom přání, natočený v poezií prosycených, významotvorných barvách, je toho důkazem. Motiv rudé barvy krve i květů, někdy až jakoby šplíchnuté do obrazu, se mění ve výraz naděje. Už samotný název skrývá symbol: v bájný strom by měl zbavit bídy každého, kdo jej nalezne.

Námět poskytl Georgi Leonidze svými veršovanými povídkami, ve filmu pospojovanými do pestré mozaiky. Proto ve filmu vystupuje překvapivě obsáhlý shluk postav, aniž by si kterákoli z nich osobovala právo stanout v čele vyprávění. Zároveň mezi nimi prochází milenecká dvojice, jejíž čas nastane až v druhé části příběhu.

Ve výstižných zkratkách se seznámíme s jednotlivými aktéry, většinou zahalených různě tvarovanou bizarností. Hlavou obce je zdánlivě moudrý a ušlechtilý děd Cicikore: prvotní uznání však pozvolna ztrácí, čím více se ozřejmuje jeho jediný cíl - vystupuje jako strážce již zkostnatělých starých hodnost. A pak následuje plejáda všelijakých snílků, věřících nejrůznějším ideálům - jakýmsi starcovým ideovým protivníkem se stává odbojný Jorami, v němž kvasí buřičské odhodlání, když s uchem přiloženým k zemi naslouchá, zda se již neblíží kýžená revoluce (a ve zvukové stopě skutečně zaslechneme rachot vlaku). Mihne se tu učitel, vyzývající k vlastenectví tak plamenně, až se mu děti rozutečou, i pokrytecký pop, holdující spíše požitkům těla než ducha.

Ženskou linii podivínů zastupuje zejména Fufala (málokdo by v ní poznal Sofiko Čiaureliovou, jedinou známější osobnost v celém herecké ansámblu), žena přepjatě nalíčená a namyšleně se chovající, která v sobě zahrnuje (podobně jako Chaplinův tulák) protiklad mezi groteskní snahou dosáhnut statutu vznešenosti a neodpovídajícím vzhledem, potrhaným oděvem. Vlastně jen milenecká dvojice, tichá a nenápadná, nejméně podléhá výrazové stylizaci.

Do místy až úsměvného líčení gruzínského venkova tak vpadává osudovost, vrcholící tragickými událostmi. Toto spojení by mohlo působit cizorodě, avšak režisér jednotlivé žánrové polohy obdivuhodně skloubil v jeden celek, vykreslující drsnou, odvrácenou tvář zdánlivě idylické vesnice. (Jan Jaroš, LFŠ 2007) (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (12)

Bluntman 

všechny recenze uživatele

Možná by to bylo výš nevidět gruzinskou verzi se sovětským voice-overem a slovenskými titulky, ale Strom přání je film, který na určitých postavách obviňuje neduhy celé společnosti, jenže ty postavy jsou spíše nositeli jednotlivých tezí. Samozřejmě potěší humorné epizodky, ale pokud jsou v celém utahaném filmu jenom dvě za 11O minut, je to problém. Okázalá práce s významotvorností barev je spíše iritující, konec nepřináší divákovi ten kýžený katarzní moment, protože je rozmělňován, ale pořád ještě snesitelné... na rozdíl třetí části volné trilogie Dobra a Zla, čítající filmy Prosba, Strom přání a Pokání. ()

gudaulin 

všechny recenze uživatele

Už Abuladzeho kultovní Pokání z poloviny 80. let si pamatuju úplně jinak než jak hodnotí většina filmových fanoušků, a ty zástupy filmových diváků, kteří uznale kývali hlavami, považuji za oběti davové hysterie, protože Abuladze se pohybuje v oblasti těžkotonážního artu, který je konzumovatelný jen nepočetnou elitou filmových fajnšmekrů, kteří dokáží vychutnat to, co je nám, obyčejným smrtelníkům, beznadějně skryto. Jeden známý mě příležitostně zve do divadla na operu a já s díky odmítám, protože se nechci teprve z tištěných informací dovědět, co jsem vlastně sledoval. U Stromu přání jsem osmkrát usnul a neustálé vracení dvd zpět mě unavovalo víc, než výkop příkopu. Za kameru a exotické obrázky 1*, jinak jde o festivalové dílko nepoužitelné pro běžného diváka. Celkový dojem: 25 %. ()

sportovec 

všechny recenze uživatele

Přes rušivý dabing se jedná o další velké dílo gruzínského umělce. Jestliže v POKÁNÍ se objevuje reflexe renesančního malířství např. Hieronyma Bosche, zde jako kdybychom měli co do činění s hravou impresionistickou tvorbou. Vniknout hlouběji do díla je krajně nesnadné; zřejmě by tu mnoho nepomohla ani zevrubná znalost literární předlohy. Že idylická vesnice umí být krutá, to není známo jen z gruzínského prostředí. V každém případě jde o nevšední pohled do hloubi zakavkazské společnosti, do duše starobylého národa, který si je vědom váhy a důležitosti svých dějin. ()

giblma 

všechny recenze uživatele

Vizuálně podmanivé mozaikovité zobrazení podkavkazské idylické vesnice. Jednotlivé postavy jsou více či méně felliniovsky karikovány, všechny ale mají své vroucné přání, které je avizováno v názvu filmu. Katalyzátorem děje je pak příchod nádherné Marity, která je později semleta zkostnatělými tradicemi a kolem níž se točí hlavní myšlenky filmu, explicitně vyjádřené v závěru: co je to krása? Kde se bere? A kde mizí? ()

Martin741 

všechny recenze uživatele

Tak aj reziser Tengiz Abuladze ma svojnajleposi film. pribehovo je to proste - do akejsi gruzinskej dediny pride mlada krasna holka a cely film sa toci okol otohto. Abuladze nie je Tarkovskij a nema naho, tuto sa aspon dokazal priblizit. Strhujuci pribeh tu nie je, Abuladze ide cestouzobrazovania poetiky Gruzinska roku 1976. Starosta vyznava stare arachaicke skostnatene hodnoty, do toho ale ludia v dedine snivaju svoje sny. Asi tak, ako je to vsade - ludi napadne kadeco, Abuladze nezabuda na kritiku cernoprdelnikov. jeden cernoprdelnik - pravoslavny pop - holduje tu skor telesnym ziadostivostiam, nez dusevnym. Ako je vsak uz notoricky zname, telo si praje to, co sa protivi duchu a duch si praje zas to, co sa protivi telu : 100 % ()

tomtomtoma 

všechny recenze uživatele

Je to zajímavý a příjemný film, zachycující jeden rok života na jedné horské gruzínské vesnici. Se spoustou bizarních postaviček. Do určité míry v tom vidím dílo, které je typově podobné Felliniho Amarcordu. Ukazuje veselou tvář života, ale také tu smutnější i tu krutou. A má jasné poslání. Je zde jediný rušivý prvek: film je v gruzínštině, což je v pořádku, ale je také nadabován tím archaickým monodabingem v ruštině, který je následně převáděn do titulků. Je to dílo mnohem srozumitelnější, než dřívější stylistická laskomina Prosba. Domlouvané svatby nebyly ničím výjimečným. V minulosti bylo nutností mysleti na budoucnost bez trpění nouzí a životě na určité úrovni. Byl to čistě praktický krok. Šlo o přežití. A není to tak dávno, kdy i mým předkům byl domlouván partner a ti ho byli nuceni přijmout. Někteří se dokázali i vzbouřit. Láska je krásná věc, ale s holým zadkem, prázdným žaludkem, bez střechy nad hlavou a s malou šancí na přežití vlastních potomků je láska skoro nemožná. Samozřejmě je tu morálka, ale tím nejvýraznějším a nejhlasitějším posláním filmu je pokrytectví, které v určitých situacích může přivádět ztrátu lidství a krutě a nevybíravě se mstít na původci pošpinění svých pokryteckých hodnot, které brání ve jménu své osobní i společenské vážnosti a důležitosti. Pokrytecké moralistické pranýřování je stále přítomným rysem v chování lidí, kteří tak rádi kamenují poklesky proti svým vlastním pokřiveným hodnotám. Často postrádáme tu nejdůležitější hodnotu. A tou je lidskost, snaha a ochota porozumět. Nebrat si chtivě nataženou rukou to, co si z pozice silnějšího můžeme brát a nelpět na osobním společenském významu i za cenu krutých trestů pro domnělé zrádce a toho, kdo zdánlivě ušpinil náš pracně vybudovaný a klamný obraz dobrého, spravedlivého a čistého člověka. Ústřední dvojicí je mladá a půvabná dívka Marita (Lika Kavžaradze), která se s otcem vrátila domů z města, a chudý, hodný a laskavý mládenec Gedija (Soso Džačvliani). Jsou tu nádherné bizarní postavičky: osamělá a bláznivá Pupala (zajímavá Sofiko Čiaureli), které se vysmívají především děti, nespokojený křikloun Joram (Kachi Kavsadze), který vzývá příchod revoluční bouře, neúnavný hledač pohádkových pokladů Elios (Otar Megvinetuchucesi), přízemní a požitkářský pop Ochrochine (Ramaz Čchikvadze), či vášnivě vlastenecký učitel (David Abašidze). Další postavy: mladík z dobré rodiny Šete (Zaza Kolelišvili), který se snaží o nemožné v citech, starý a moudrý Cicikore (Kote Daušvili), který se ze svého postavení staví do role samozvané autority, Maritina babička Maradia (Sesilija Takaišvili), či půvabná a veselá Nargiza (Temina Tuaeva), která milovala život v jeho krásných půvabech. Je to silné dílo o střetu života s pokryteckou přetvářkou, kdy je prostá lidskost zašlapávána z pozice síly. A děje se to stále. Využívá se k tomu strach, demagogie, lži, pomluvy, síla a silně pokřivená morálka. A možnost schovat se v anonymitě davu. Je možné, aby v takovém prostředí mohli vyrůstat nepokřivení lidé? Lidští lidé? Civilizace a pokrok nemusí nutně přinést štěstí a svobodu. Ale to ani zaslepené lpění na zastaralých zvycích a tradicích. () (méně) (více)

Thurin

všechny recenze uživatele

Citát: „Na světě scházejí tři věci: schody do nebe, most přes moře a spravedlnost v lidském srdci.“ Film Tengize Abuladzeho natočený na motivy veršovaných povídek Giorgi Leonidzeho vypráví příběh gruzínské vesnice z počátku dvacátého století. Jestliže budeme tento snímek vnímat v rámci volné trilogie o Dobru a zlu, tak Strom přání je vyprávěním o Dobru, zlu a kráse. Film začíná úžasným prologem, který sleduje umírajícího bílého koně (symbol Krista) v červených mácích. Je to Gediův kůň, tedy jednoho z hlavních hrdinů snímku. Přestože další dlouhá přibližně hodinu trvající expozice je spíše veselá a představuje zejména zábavně rázovité figury obývající vesnici, tento prolog předznamenává tragédii, ke které vše nevyhnutelně míří. Kůň, kterého strýc Cicikore zabije, aby se netrápil, nebude jedinou ztrátou, která pro Gediu z jeho rukou vzejde. Už na samotném prologu vidíme nádhernou barevnou stylizaci, která nás bude provázet celým filmem. Možná bílý kůň představuje Krista a rudé máky jeho prolitou krev, možná je kůň jen symbolem nevinnosti a máky její ztráty, ale především je bílý kůň ukázkou krásy a jeho smrt bolesti z její krásy, kterou nedokážeme stvořit, ale pouze zničit a zahubit. A o tom je i celý Strom přání. Hodinu dlouhou expozicí se prolínají krátké příběhy, v nichž nám autor představuje jednotlivé důležité postavy vesnice – samozvaného vůdce a moudrého starce Cicikoreho, bláznivého anarchistu Joramiho poslouchajícího blížící se vlak revoluce, pokryteckého popa, místní rozvernou krasavici, zaříkávačku Fufalu obětující svůj život nenaplněné lásce či vlasteneckého učitele. A také ústřední mileneckou dvojici krásnou Maritu a již zmíněného Gedia. Jejich láska však nemůže být naplněna. Marita je totiž provdána v domluveném sňatku za syna boháče, kterého nemiluje. Tento sňatek domluví Cicikore, který se v průběhu filmu promění z moudrého starce na strážce zkostnatělých tradic. Když Gedia poté Maritu navštíví, jsou viděni a Marita jako nevěrnice zostouzející celou vesnici je vezena na na oslu vesnicí. Ostatní lidé po ní hází bláto. Nepřidat se k davu či se bu dokonce postavit dokáží pouze výše zmíněné zábavné figurky (Fufala, učitel, anarchista), které jsou ale více za obdiv stojící osobnosti, než kdokoli z lynčujícího davu. Všichni nakonec končí v blátě, protože krásu, kterou měli a nechápali, zničili. A znovu vidíme červené máky, které jsou symbolem krve a ztráty. „Těžko se dá uvěřit, že tak krásný strom z ničeho nic vyrostl uprostřed prachu a smetí. Kde se na světě bere krása? Kam odchází? Proč mizí?“ ()

see_sawandrew 

všechny recenze uživatele

Nesmírně pozoruhodná sonda do zničující konfrontace čisté krásy a tupého, zautomatizovaného systému žití. Dvě ústřední ženské postavy - jedna krásná ve své neposkvrněnosti, ve filmu symbolizující až andělskou entitu či Pannu Marii, druhá představující spíše sexuální krásu - se stávají centrem vesnické pospolitosti a jsou jediné, které dokážou udržet křehkou rovnováhu mezi pokryteckým a paličatým zbytkem. Prostí obyvatelé vesnice se drží svých naivních ideálů či patriarchálních hodnot zuby nehty a mohou nalézt smíření jedině skrze krásu, v tomto případě krásu svobodné ženy. Už od projekce se mi honí hlavou, jestli tento film nemá pifku právě na manželství - všechny ženy pod čepcem jako kdyby najednou ztratily pouto s nadpozemskou nádherou, kterou jako dívky reprezentovaly. Krutá scéna svatby mě v tom utvrzuje - jako kdyby svazek dvou lidí (a ne nutně neradostný) zničil to božské, co v sobě máme. Malost člověka dokonce zachází tak daleko, že je schopen - doslova zavraždit anděla - jen pro zachování svých omezených principů žití. Co se týče samotného stromu přání, film jej pojímá nesmírně krutě, vzhledem k tomu, že v první polovině přináší odlehčené vesnické epizodky až v neorealistickém stylu, jen aby nakonec odhalil všechnu špínu pod povrchem. Všechny postavy, které si něco toužebně přejí, jsou zlikvidovány nemilosrdnou realitou, a právě jejich smrtí můžeme pochopit a poznat, co je vlastně strom přání. Těžká symboličnost filmu je samozřejmě odrážena i ve formě (úvodní scéna s vlčími máky a umírajícím koněm je zcela v hávu červené barvy, jejíž náboženský význam - Marie - či tělesná symbolika - krev - okamžitě začne bít do očí). Strom přání je nadčasové dílo o slabostech lidského tvora a rozhodně právem je považován za jeden z nejlepších filmů světové kinematografie. I pro příležitostného diváka musí být jednoznačně krásný, protože co jiného než krása (=žena) dokáže tak intenzivně spojovat lidské emoce... 95% ()

matolas 

všechny recenze uživatele

Nemám rád meta-postavy, ale tentokrát sa to podarilo. Obzvlášť ženské figúrky sú priam dokonale vypointované a remeselne zmáknuté. Klobúk dole, vynikajúco postavená zložitá skladačka, ktorá napokon dáva perfektný zmysel. ()

sestrad 

všechny recenze uživatele

Není tenhle film hodně tady hodně nedoceněný? Aby se člověk dostal dovnitř filmu, nepotřebuje přece rozumět tolik gruzínské vesnici, ale sobě. A vidět, kolik podivností si každý sám v životě neseme, co s námi dělá setkání s krásou, jak se jí vlastně mimo jiné bojíme. A taky podle mě chce skrz kterýkoliv ten lidský příběh něco dalšího ven: tady například krom naodosobního trápení cosi v podobě krásy, nezničitelné. ()

surprise 

všechny recenze uživatele

Chce to trochu trpělivosti a přijmout zpúsob vyprávění a hned to dává smysl. Zaniklý svět předválečné gruzínské vesnice s rázovitými postavičkami, které než dokumentárně zde vystupují zástupně za myšlenkové proudy a životní postoje své doby. Každý je směšný, ale konce jejich postojů směšné nejsou. Nechť si laskavý divák ráčí nevyřčené domyslet a uvědomit si následující hrůzy 20.století. Krásná filmová esej. ()

dobruca 

všechny recenze uživatele

Narozdíl od zbylých dvou částí trilogie o boji Dobra a Zla, Prosby a Pokání, mě tenhle film příliš nezaujal. Dílem také proto, že Levné Knihy na DVD použily verzi s ruským dubingem (vše od jednoho herce). ()

Reklama

Reklama