Molba
The Entreaty
Prosba
Obsahy(1)
Podobenství o věčném boji Dobra a Zla, natočený na motivy básní Važi Pšavely. Černobílý film asketické krásy se skládá ze dvou příběhů, které se odehrávají se ve skalnatých scenériích mezi horaly, jejichž život se řídí dávnými tradicemi. Dva protikladné mravní póly zde ztělesňují Panna a Skřet.
Gruzínské filmy vytvářely v někdejší sovětské kinematografii určitou enklávu tvorby odlišné od běžně žádaného "socialistického realismu", prostřednictvím většinou komediálně laděných příběhů o rázovitých gruzínských postavičkách přinášely pohled na odlišnou mentalitu i životní hodnoty. Patří mezi ně i díla Tengize Abulazeho, směřujícího ke složitě vrstveným podobenstvím. Jedním z nich je Prosba, vynalézavě využívající černobílých širokoúhlých kompozic a prosazující meditativní přístup jako základ niterného prohmatávání odvěkých lidských konfliktů i vášní.
Režisér se inspiroval třemi poémami gruzínského básníka Važi Pšavely (1861-1915). Neusiloval o jejich doslovný převod, který ostatně ani nebyl možný, pokusil se v obrazech vyjádřit to, co Pšavela postihl slovy. Základem celého příběhu se stává lyrická poéma nazvaná Prosba, jejíž hrdina zosobňuje básníkovy myšlenky o nutnosti bránit základní lidské hodnoty. Do dění vstupují i dvě alegorické postavy, ztělesňující protikladné mravní póly - panna-nevěsta odkazuje k čistotě a neposkvrněnosti, ohavný skřet se připodobňuje všudypřítomnému zlu, k ďábelskému mámení.
Samotné téma střetu dobra a zla, ponořené do chmurných baladických obrazů s dominující drsnou hornatou krajinou, se rozvíjí ve dvou příbězích ze života horalů, odedávna poznamenaných sváry i krevní mstou. Každé odmítnutí uznávaných tradic se přitom může vymstít, jak okusí statečný bojovník, jenž dostihne jinověrce, zloděje koní, a smrtelně jej zraní. Když je však svědkem jeho statečného umírání, ovládnou jej pochybnosti, zda zabíjení přináší rozumné řešení - a nakonec je i s rodinou z rodného společenství vyobcován. Druhý příběh se dotýká příkazu pohostinnosti, nad nímž může zvítězit slepá zaslepenost. Když zbloudivší cizinec, hostitelem marně chráněný, odmítne provést oběť cizím bohům, přivolá na sebe zlobnou odezvu. A režisér se ústy básníkovými táže, zda tupý, lhostejný dav, nečinně přihlížející zločinu, se stává spoluviníkem špatnosti, zkoumá, nakolik rezignace napomáhá prosazovat zlo. Říká, že vzdát se obrany dobra je tím nejhorším skutkem, protože duchovně znevolňuje.
Ačkoli Abuladze svůj film situoval do "bezpečnější" časové nezakotvenosti, cenzoři postřehli dvojznačné metaforické poselství - a dva roky váhali s jeho uvolněním do kin. A teprve po sedmi letech dovolili, aby se účastnil festivalu autorských filmů v San Remu. Prosba tam zvítězila. Do českých kin pronikla až v roce 1981. [Jan Jaroš, LFŠ 2007] (oficiální text distributora)
(více)Recenze (16)
Prva cast Abuladzeho trilogie o strete dobra a zla, tentokrat na sovietskom Kaukaze. Ono, nie je to ani rusky film, je to o mentalite gruzincov, ich drsnych horach ... Abuladze nejde cestou strhujuceho pribehu, to najdeme skor v Hollywoode. Film som objavil len vdaka tomu, ze som sa prestal venovat vatovo planym filmovo teoretickym kecom, a namiesto toho som zaviedol filmovu prax : 77 % ()
Pro mě osobně šestihvězdičková gruzínská záležitost, a to jak po obsahové, tak i po formální stránce. Černobílá forma dodává snímku na tajemnosti a magičnosti. Kamera je neprosto úchvatná a snoubí se perfektně se zvukem. Tento film mohu směle přiřadit k takovým dílům, jako jsou Vláčilova Markéta Lazarová a Údolí včel, Tarkovského Andrej Rubljov či Paradžanovova Barva granátového jablka. Film, jenž stojí za to zhlédnout víc než jednou, a jsem ráda, že jsem díky němu prožila očistnou filmovou lázeň... Takovéto filmy v současné kinematografii pohledat... ()
První část Abuladzeho trilogie o boji Dobra a Zla - a ano, je to stejně tak tezovité a didaktické, jak to zní. Díky úžasně promyšlené dramaturgii LFŠ jsem měl možnost zhlédnout trilogii pozpátku, a tak říkám, že má "vzestupnou tendenci". Pro Prosbu mluví několik malých, ale bezvýznamných plus: je nejkratší, i když těch 77 minut se zdá jako tři hodiny, je stylisticky nejpropracovanější a co do práce se sémiotikou nejpečlivější. Ale na to, že to má být meditativní film, je Prosba nesmírně ukecaná, místo transcendence nabízi nudu a tam, kde by měla být obrazoborecká, je jenom blábolivá a doslovná. Pseuduměníčko, čerpající z Tarovského. Radši volím Trierovu evropskou trilogii, sorry, Abuladze. ()
Aby som spokojne zmeditoval mi bránila žíža v sále a zo stoličiek bolavá riť. Navyše od som mal v strede titulkov divoké mini afro a od polovice mi do výhľadu začala zaspávať identita z pravoboku (pričom jeho muskulatúra zožrala celú 1/4 obrazu). Nuž...a najhoršie na tom je, že mi to vôbec nevadilo. Krásne obrazy (čiernobielu aj kontrast ja rád) ale otravne dlhé, výborná hudba (scéna pohrebu) ale dostala málo priestoru. Filmová báseň, na ktorú nie som ta pravá poetická duša. 30% ()
Na první pohled působí Prosba jako báje z neurčitého dávnověku, ale při bližším seznámení se s kontextem zjistíme, že je překvapivě velmi realistická. Dva hlavní příběhy filmu vycházejí z lyrickoepických básní Važy Pšavely Aluda Ketelauri a Hostitel a host, obě byly přeložené do češtiny v knížce Pojídač hadů (Odeon, 1982). Važa Pšavela (pseudonym znamenající Junák Pšavský) sice do svých básní vkomponoval mnohé mytologické a lidové motivy, nicméně život na Kavkaze na konci 19. století ztvárnil víceméně realisticky. Velice odlehlá horská oblast Chevsuretie (a nedaleké Pšavsko) leží až u gruzínské hranice s Čečenskem a v zimě je po zemi dodnes zcela nedostupná. Civilizace sem v průběhu staletí pronikala jen velmi pomalu, takže ještě ve 20. století tu Chevsurové žili prakticky podobně jako v Abuladzeho filmu, chodili v kroužkových zbrojích a pestrých kostýmech a platila tu dávná rodová pravidla včetně krevní msty. (Viz také třeba trochu romantizující román Bílý límeček Micheila Džavachišviliho). Věžové město-pevnost Šatili (v první povídce filmu) obývali Chevsurové až do 50. let a i dnes vypadá skutečně tak jako ve filmu. Kistové z druhé povídky jsou v gruzínštině vlastně Inguši a jejich filmové město je dodnes rovněž zachovalý ingušský aul Erzi. ()
Galerie (4)
Photo © Moscow International Film Festival
Reklama