O slavnosti a hostech

Eh... s Kafkovskou absurdností nejde nesouhlasit a nejde ji nevidět, občas mi to navíc připomínalo Lynche (to ten geniální Klusák, pozdějc i v tandemu s Vykočilem)... ale celkově tomu prostě nemůžu dát víc než ty tři hvězdy. Formu alegorie i podobenství samozřejmě chápu a nemám s ní problém (bez mučení ale přiznávám, že mi tam toho stejně muselo uniknout víc, než co jsem zvládnul zpracovat), problém ale mám s tím, že jsem si to neuměl nějak konkrétně uchopit a tak jsem vlastně celou dobu pořádně nevěděl, na co přesně že se to koukám. Celý je to na takovym zvláštnim pomezí mezi groteskou a "normálnim" dramatem, ale nepodařilo se mi to toho za celou tu dobu nijak vplout - spíš jsem každou chvíli s otevřenou pusou sledoval, co se to tam zase děje. Tím nechci hodnotu filmu nijak snižovat, jeho naléhavost musela obzvlášť v těch šedesátejch letech bejt ještě úplně jinde než dneska, já to jen neumim označit za něco, co se mě osobně nějak mimořádně dotklo. Ale třeba na tom po dalšim zhlídnutí budu jinak. WTF moments: Jestli ti nehrající herci-neherci byli záměrem, tak fajn - ale tim spíš pak nechápu, co tim teda Němec sledoval (na mysli mám hlavně ty ženský role). A pokud prostě jen neuměli hrát, což je přesně to, co si myslim já, tak to tomu filmu jako celku obrovsky ublížilo - a možná bych neměl takovej problém se do toho dostat, kdyby mě tam tadyty nestrasvitelně odříkávaný repliky tolik neiritovaly. (27.03.2015)

Jan Němec inak, a znova úžasne. Kamerové nuansy z Diamantov noci, nárazy statiky a roztrasenej dynamiky, snov a skutočnosti vystriedala jednoliata absurdita v decentných nájazdoch kamery, kľudnejších a vyrovnanejších záberoch, pripomínajúcich triezvu formu Luisa Buñuela. O slavnosti a hostech sa koncentruje výraznejšie na obsah než na formu a podoba s Buñuelom neostáva len na povrchu. Motív zvláštne prebiehajúcej hostiny, slúžiacej ako ironické, politicko-spoločenské podobenstvo nemôže nepripomenúť snímky Anjel skazy a Viridiana. Postavy vedú absurdné monológy, neschopné sa na seba súvisle napojiť, dovolené je robiť čokoľvek za predpokladu, že sa to zhoduje so želaniami a predstavami hostiteľa, alebo ak to neodporuje väčšine. Jediným prehreškom je odlíšiť sa, nehrať spoločnú, masovú hru, byť individuálnym. ........... Jan Němec a spol. nemajú so svojou víziou a jej spracovaním problém predbehnúť väčšinu svojich novovlnových súputníkov. Poetika autorových filmov hrá prím v jedinečnosti aj medzi postavami ako sú Cytilová, Jireš, Juráček, Vláčil, zo Slovákov zas Jakubisko alebo Uher. ...... Jan Němec mi v niečom pripomína delo predčasne zosnulého Ela Havettu. Obaja totižto dokázali v minimálnom počte snímok (Elo - Slávnosť v Botanickej záhrade, Ľalie poľné, Němec - Diamanty na dne, O slavnosti a hostech) vytvoriť vskutku unikátny, veľmi koncentrovaný a maximálne výpovedný rukopis, bez zaváhaní prerastajúci scénu, z ktorej vzišiel, prezentujúci v kocke vrcholnú formu československej kinematografie. (22.03.2016)

Říkám to nerad, ale film mě zklamal. A o to je to horší, že ke mne přišlo zlamání zrovna v jednom z mých nejoblíbenějších filmových období - v České nové vlně. Původně jsem chtěl dát pouze dvě hvězdičky, ovšem tu jednu musím přidat, z důvodu toho, že se jedná o dílo, které je o něčem, má smysl a něco říká. Já však bohužel plně nezjistil o čem, jaký a co. (14.09.2007)

Depresivní podobenství, které ukazuje, jak skupina lidí zlých manipuluje ostatními lidmi. Pomáhá jim v tom skutečnost, že ti, co se nechávají manipulovat, nejsou zakořenění v pravdě, mají "jiné" svědomí, nebo jsou prostě hloupí a k základním morálním otázkám lhostejní. Tím se stávají spojenci a napomahači teroru, aniž si to uvědomují. Schéma typické pro všechny totalitní režimy, ale setkáváme se s ním i v demokracii (kde ovšem následky odmítnutí „plavat s proudem“ nemusejí být vždy tak kruté, jako v totalitě). Tendenci k něčemu podobnému můžeme zaznamenat v lidské společnosti ve všech obdobích. Film bych charakterizoval jako ukázku tvorby, jejímž hlavním znakem je (židovsko-kafkovská) beznaděj, úzkost a bezvýchodnost. (04.02.2008)

Absurdní drama. Začíná to pozváním na oslavu a štvanicí končí. Rafinovaná alegorie ukrytá mezi řádky. Začíná to projevem servility k autoritě a latentním, o to však účinnějším a výkonnějším, organicismem končí. Dialogy jsou tak prázdné a přitom se toho tolik snaží říct. K tomu výborně sedí typizace hlavních postav, které pod tlakem okolností přijímají své nové role a učí se nová pravidla. Prázdná židle zde přece zůstat nemůže. Všichni za jednoho, jeden za všechny. (16.08.2010)