Vzpoura ve věznici Carandiru

Minipříběhy o tom, jak nevinní do věznice přišli a co tam dělali, jsou propojeny postavou doktora, kterého mají všichni rádi, protože pomáhá. 1) Vážený brazilský lékař Drauzio Varella působil jako neplacený dobrovolník v Carandiru v létech 1989 - 2001. Bojoval tu s epidemií AIDS. O svých zážitcích napsal knihu Estação Carandiru (Věznice Carandiru), prý aby podpořil pacienta, kterému léčil rakovinu lymfatických uzlin. Tímto pacientem byl Hector Babenco, který se uzdravil a posléze podle vlastního scénáře režíroval filmovou adaptaci knihy._____ 2) Literární předlohu jsem nečetl. Film popisuje Carandiru jako jakési samosprávné vězení, kde si vězni mj. sami určují, na jaké cele budou (!). Místní kuchař je pak vězeňský kápo, jehož moudré vedení přispívá k hladkému chodu věcí._____ 3) Postoj diváka přirozeně osciluje mezi "Ti šmejdi si stejně nic jiného nezaslouží" a mezi pohledem, který všechny vnímá jako oběti společenských poměrů - vrahy i jejich oběti. Doktore, existuje na vinu nějaký lék? Obžaloba poměrů je neadresná. I zásah policejní jednotky neřeší zavinění, ale jen dokumentuje poměry._____ 4) Vlastní vzpoura a zásah policistů zabírá posledních třicet minut filmu, tedy závěrečnou pětinu. O příčinách vzpoury se moc nedozvíme, stejně jako netušíme, do jaké míry jsou příhody jednotlivců autentické a pravdivé. Filmem, který připomíná spíš hraný dokument, než umělecké dílo, nás provází doktor s věčným nepřirozeným a protivným úsměvem, který jakoby naznačoval, že všechno je jinak._____ 5) Okolnosti vzpoury jsou nejasné. Skutečnost, že bylo zabito celkem 111 vězňů, přičemž ze zasahujících asi 300 policistů nebyl žádný usmrcen ba ani zraněn, naznačuje oprávněnost pozdějších soudních verdiktů. Ať žije zásahovka! Tehdejší velitel operace dostal 632 let v base, dalších 73 policistů vyfasovalo dohromady přes 900 let odnětí svobody._____ 6) Výstižný koment: Iggy*****, Ivoshek*. (10.11.2016)

Slovenský názov filmu, ktorý so slovíčkom vzbura trochu klame, je mierne zavádzajúci. Samotnej vzbure je venovaných posledných niekoľko minút. Jedná sa skôr o pohľad na život väzňov v nej. A je treba povedať, že tento pohľad je podaný veľmi autenticky, skoro až dokumentárne. Prekvapila ma celková situácia vo väznici a spôsob života väzňov, ktorý sa zdá byť (nerátajúc hygienické podmienky) celkom voľný. Zábery v dokumente Bus 174 z väzníc sú podstatne skľučujúcejšie. Záver je samozrejme drsný. (28.05.2012)

To jsem jako měl s těmi vězni soucítit a nalézt pro mě pochopení? V tom případě zůstaly jejich příběhy hodně napůl cesty. Nebo to měl být dokument o životě v Brazilských věznicích? V tom případě byla spousta scén hodně zbytečných. Já vím, že vězni jsou také jen lidé, ale tenhle film to do vás hustí takovým způsobem, až vám je nakonec i ten konec úplně fuk. (01.10.2005)

Tak tady se inspirovali pro třetí řadu Prison Breaku. Povedený brazilský vězeňský film. I když v tomhle prostředí mám radši americkou produkci. asi mi vadí ta syrovost. Škoda jen, že vězni jsou tady představování jako učinění miliusové, kteří jsou ve věznici omylem a zásahovka je tady za absolutní zlo. Ono to asi bude trošku jinak. Zavěrečná půlhodinka je opravdu syrově surová. Jinak se mi to docela líbilo. (10.08.2011)

Mám moc rád filmy a knihy s vězeňskou tematikou, Carandiru mě celou dobu moc „bavilo“, takže dávám 5. Kondomovou osvětu a boj proti AIDS nebo zobrazení těžkých životních podmínek ve věznici je tu třeba brát jako nutné zlo, jako nezbytné poselství, kterým se film sám před sebou snaží ospravedlnit. V tomto ohledu je lepší třeba starší Babencovo syrové Pixote. Film je jeden velký kýč, ale kýč blyštivý, kýč který je gombrowiczovskou oslavou krásy mladého, nízkého a nehotového a jejich nadřazením starému, dokonalému a tedy mrtvému! Sám Gombrowicz nikdy nezašel až k nízkosti trestanců, tuto hranici překročil až Jean Genet. Oproti Charriérovu Motýlkovi tu chybí posedlost útěkem, motivovaná nespravedlivým odsouzením. Oproti Solženicynovu Jednomu dni Ivana Děnisoviče tu chybí politický rozměr a redukce zobrazeného na nelidské podmínky ve vězení. K Dostojevského Zápiskům z Mrtvého domu má film blízko v zobrazení jednotlivých lidských osudů. Nejblíže má ale k Genetově glorifikaci zločinu a zbožnění drsných, špinavých a páchnoucích (tady častěji nemocných nebo drogově závislých) zločinců-hrdinů. Genet se podobně jako Carandiru opájí drsnou mužskou láskou, elegancí zpocených mužných a svalnatých těl. V rovině estetizace zla a hledání krásy v ošklivosti tkví hlavní síla filmu a právě v této rovině je jeho poselství nadčasové. (26.06.2007)