Po zkoušce

Bergman byl a zůstává velikánem stříbrného plátna ve všech jeho modifikacích; píši-li stříbrné plátno, myslím tím pochopitelně drama jako takové. Lahůdková televizní inscenace PO ZKOUŠCE laská diváka doslova každou větou svých fantastických, špičkovou kvalitou se vyznačujících dialogů. Statická kamera, doslova pijící každý posun v mimice svých protagonistů, se netýká jen divadelního umění jako takového, ale života a lidského bytí vůbec. Co slovo v předcházející větě, to náznak fráze, ale především bezvýhradného holdu tehdy šedesátnickému umělci. Kdybych měl hledat mezi českými Bergmanovými vrstevníky srovnání pro ty divoce krásné a současně tak kultivované dialogy, musel bych dlouho přemýšlet; nakonec se vynoří jméno českého velikána a téměř dovršitele historického dramatu Oldřicha Daňka. Stejně skvělí jsou i herci. O Ingrid Thulinové netřeba pochybovat, osobnostní formát Erlanda Josephsona je patrný od prvních záběrů a replik. Zato tehdy mladá Lena Olinová působí, jakoby z nebe spadla. Její mladičká současnice je plně moderní a i po čtvrt století křečí, touhou po ideálu i vůlí být ve svém životě skutečně sama sebou nemůže nestrhávat své dnešní dcery. Skandinávská ženská emancipace je pověstná svou věcností a žízní po skutečné skutečnosti; jako bych slyšel slova jiné skandinávské velikánky, o generaci starší Norky Liv Ulmannové: jejich zralou moudrost, poučený nadhled. Ale tady ve vydání zcela jiném, v podání další autentické bergmannovské herečky. Zbývá dodat, že málokdy a málokde vykládá Bergmann autorsky sebe sama divákovi tak naze a bezbranně jako právě zde. Uznalý potlesk, provázený zaslouženým voláním ovací, jen doplňuje velkolepou galérii strhujících úspěchů geniálního Švéda. (18.07.2009)

Reziser Yngmar Bergman natocil len priemerny film o divadle, divadelnych reziseroch a zalezitosti s tym suvisiace. Filmy z divadelneho prostredia maju aj cosi do seba, ale na dobry film treba obcas divadlo opustit, ukazat kulisy, popripade exteriery. Tuna som toho nasiel len minimum, a tak ma nebavilo to casto prazdne tlachanie o medziuludskych emociach. Takto : moze sa tarat vo filmoch o ludskych emociach, ale nie do prazdna, nie prilis casto a neurobit z toho samoucelnu nudu. Takze tento Bergmanov /Vargtimmen, En Skammen, Smulltronstallet/ film ma nenadchol. 50 % (02.10.2014)

Když já nevím. Na jednu stranu zajímavé téma, skvělé herecké výkony a příjemná stopáž i celkem dobrá kamera (btw, ty neustálé detaily na obličeje postav mi evokovaly film Houština, který s tímhle filmem má pramálo podobného), na tu druhou zde absolutně není žádný děj a celé to divadelní zpracování (jelikož se celý film odehrává v kulisách a vlastně i jedné místnosti) mě po nějaké době omrzelo a začalo nudit. On celý ten film je zasazený hlavně na dialozích, díky kterým poznáváme postavy (v tomhle případě to Bergman promyšlené má), jenže o něčem jiném to není, je to jenom dialogovka, bez nějakého nosného děje. A ono mě to, nemůžu si pomoct, po nějaké době přestalo bavit. Některé scény jsou povedené, ale myšlenkově to buď recykluje jiné Bergmanovy filmy, nebo to působí slabě. 3* (12.12.2019)

Přepsáno v únoru 2019. Po zkoušce je Bergmanovou nejniternější zpovědí režisérského řemesla. S přibývajícím věkem slavného Švéda přestává být existenciální destrukce hybnou silou všehomíru a stává se jen pouhým vedlejším a velmi nepříjemným aspektem individuálních pochybností a strachu ze ztráty známých jistot a předsevzetí. Po zkoušce je vyzrále smířlivým přehodnocováním Bergmanova života a jeho profesního snažení. Divadlo a film jsou propojené světy, kde platí jiné vnímání reality a bolest života světa je filtrována přes tlukoucí srdce herců a hereček. Dává svobodu svým impulsům, objasňuje své pohnutky a cíle, sklání se před skutečností pocitového prožitku, naráží na masky a skutečné vnitřní motivy. Fascinace ženou je povznášející i ubíjející zároveň, vytouženou metou je dosažení privátního stavu osvícení, či přiblížení se k němu. Hlavní postavou bilancující životní moudrosti je Henrik Vogler (velmi dobrý Erland Josephson), uznávaný divadelní režisér a zralé alter ego Ingmara Bergmana. Zamýšlí se nad povahou své pracovní činnosti, odkrývá spletitou síť her, ctižádostí, strachu a úspěchu. Zájem o vnitřní svět člověka je nutným předpokladem k zachování základní konstrukce řádu práce a zamýšleného výsledku. Profese a soukromí se vzájemně prolínají, podporují i zraňují, dočasné svazky jsou ambicí jedinců k nesmrtelnému pozvednutí vlastní kariéry. Pevná víra nemá zbytečných otázek. Každý je vítězem, každý je poraženým, svět divadla stále zůstává. Hlavní ženskou postavou je Anna Egerman (pozoruhodná Lena Olin), mladá herecká hvězda a středobod Henrikovy nové divadelní adaptace. Zkoumá se herectví a jeho míra poslání, hledí se na život a touhy člověka. K pocitu převahy je nutné přistoupit k drobným hrátkám a vítězství je téměř na dosah. Důležitou postavou je Rakel Egerman (vynikající Ingrid Thulin), Annina matka v Henrikových intimních vzpomínkách. Žádostivost je jen prostředkem k překonání strachu osamělosti, nestálost jistot je destruktivní a žadoní o pozornost. Život ve své neopakovatelné kráse! Film Po zkoušce si vychutnává své obrazové stavby pro vyniknutí pocitů. Drama se odehrává na filozofické úrovni. Po zkoušce je nejupřímnější Bergmanovou zpovědí o neuchopitelné a opojné kráse své životní profese. (05.06.2009)

Bergman rekapituluje, ale zároveň dokazuje, že dokonale rozumie aj ženskej duši a náture a to s postupujúcim vekom stále viac. Dialógy postáv dávajú poznať, že ide o divadelníkov, ktorí majú tendenciu svoje myšlienky a pocity zaobaľovať do teatrálne znejúcich poučiek vhodných na divadelné pódium, avšak v reálnych vzťahoch znejúcich určite nie smiešne, ale skôr alibisticky. Na čo scenár aj poukazuje, rád by som si preto pozrel aj scény z rodinného života Anny a jej matky. Za mladú Lenu Olin, ktorú som nikde v tak mladom veku myslím ešte nevidel, zaokrúhľujem hore. (06.04.2024)