Vězení

Na Bergmana složitější forma vyprávění, ale obsahující zato v sobě ve zkratce všechna jeho hlavní témata: láska jako něha a sdílení - krátký, ale nejintenzivnější okamžik v lidském životě / láska jako vykořisťování, která je pro pasivní duši přitažlivá, neboť v otroctví neprožívá úzkost ze svobody a rozhodování / početí jako předěl mezi neurčitou svobodou a svazující odpovědností, a tedy pro mnoho párů zdroj strachu, protože nejsou schopni dospět / smrt lásky v duši, což vlastně znamená duševní smrt, ale tělo žije dál / sebevražda jako zoufalé vyjadření odporu k přidělenému životnímu prostoru a času / mlčící bůh nás nechává hroutit se pod tíhou svobody / sny jako klíč k potlačovanému vlastnímu já / film jako zdroj emocí - smutku a smíchu (groteska). - a jako místo úniku před realitou Filmařské prostředí též vyjadřuje obrat k modernismu - nikoliv pouhé obrazové vyprávění příběhu, ale ponor do proudu vědomí, ponor do introspekce hlubin duše. Mladý Bergman chtěl říci vše a tak se mu film trochu rozpadl pod rukama. Ale jak mohl v roce 1949 vědět, že mu bude přát štěstěna a on bude celý život točit filmy a propracovávat jednotlivá témata. (07.08.2009)

Vlastně mě to docela zklamalo. Po filmařské a herecké stránce je to (jako vždycky u Bergmana) skvělé a má to i pár fascinujících scén a jednu perfektně udělanou noční můru, ale to ostatní je takové, no... Já nevím, začne to jako filozofování o smrti a neexistenci Boha (tady se Bergman ani nezabývá tím, jestli náhodou je, Bůh je prostě mrtvý a hotovo), pak je z toho zvláštní pokus o psychologické drama o jedné ženě, který se o tu psychologii sice snaží, ale málo a tak zde chování postav nedává moc smysl a v závěrečné scéně se to vrátí opět k tomu prvotnímu filozofování, aby to mělo nějaký celistvý konec, který stejně celistvě nepůsobí. Je to depresivní a beznadějné, kdy náš svět je Peklo a jediný způsob, jak v něm přežít, je mít nějaký vztah, ale nějaká šance na to mít nějaký funkční je mizivá. Pár zajímavých myšlenek zde sice zazní (obecně myšlenek to má dost), ale ani jedna není pořádně rozebraná a všechny jsou jen lehce načrtnuty, některé dokonce povrchně. Je zde znát jakýsi prvopočátek Bergmanových stěžejních témat, která neustále rozvádí po celou svoji následující tvorbu, ale nemám důvod hodnotit to nějak vysoko, když to samostatně moc nefunguje. Ve finále to spíš vypadá jako současná instantní depka, než film od Bergmana - a to je na Vězení asi to nejhorší. Fakt mě to dost zklamalo a tu slabou třetí hvězdu dávám jen za to, že tak skvěle natočený film si nižší hodnocení asi ani nezaslouží. Navíc potenciál tu byl tak jako tak. Ale taky záleží, jaký budu na ten film mít názor, až se mi víc rozleží v hlavě. Pak tu buď nechám stejné hodnocení nebo půjdu níž. Slabé 3* (20.02.2021)

Opäť Bermanova kráska v nesnázích, tak typická pre jeho tvorbu v 40. rokoch. Tentokrát ale ešte depresívnejšie a bezvýchodiskovejšie, ako napríklad v Prístave. Bergman ma prekvapil zobrazením snových stavov hlavnej predstaviteľky. Chvíľu budete tápať v naratíve, aby ste nakoniec zistili, že ani tak sám o sebe nie je dôležitý, že dôležitejšie sú vypovedané aj nevypovedané myšlienky. Proste to klasické bergmanovské filozofovanie o Bohu, Diablovi, živote, smrti a tentokrát aj o neakceptovateľnej bezcitnosti. (12.04.2018)

Vězení dokazuje, že i ve svém prvním autorském díle měl Bergman ohledně světa jasno, zde spíše v rámci z ateliérů nahozuje doslovně svá témata, která jsou mu bystostná a dokresluje je klasickou melodramatickou formou obohacenou o sugestivní introspektivní sekvenci. Film však především zaujímá po narativní stránce, kdy se dá mluvit o skutečnosti i filmu o nenatočeném filmu a jeho možné podobě, tento reflexivní ráz pozvedá snímek o jednu úroveň výš. (04.05.2010)

Na Bergmana je třeba se podívat alespoň jednou za rok; tak trochu jako normál, etalon, pro porovnání s ostatními spatřenými filmy. A naopak: jejich periskopem se znovu podívat na filmy Bergmanovy. Je sice pravda, že jeho aura po jeho smrti postupně bledne, ale pro ty, kteří ho zažili v plné slávě padesátých, šedesátých a sedmdesátých let, bude pořád filmovým mágem první kategorie. Jeho raný film "Vězení" už sice prozrazuje jeho rukopis (promyšlená kamera: byť ještě bez Nykvista, surrealistické obrazy: od kterých se později odpoutává, příjemným dialogy: i když zde jich je nezvykle mnoho, pesimistické pojetí lidských vztahů: to je poměrně setrvalý rys, nevýrazné herecké výkony: to se brzy změní, apod.), avšak ještě to přece jen není ono... (05.08.2014)