Tváře

(1001) Nevím, jak moc se nechám předem ovlivnit názory cizích lidí. Ráda bych si myslela, že málo nebo vůbec, ale asi to není pravda. Těsně před tím, než jsem se podívala na Faces, tak jsem od nejmenované osoby slyšela, že na její vkus se ve filmu moc mluví, ona má dojem přeplněnosti a nedovede si to užít. A přesně tento pocit jsem během sledování měla taky. Ale snad to s tou mojí stádností není tak strašné, protože zároveň mi před filmem někdo jiný říkal, že to je nejlepší film na světě. Doufala jsem, že to budu mít taky tak, ale místo toho jsem pořád nervózně čekala, kdy to začne být tím nejlepším filmem na světě, a říkala si, že se tam fakt moc nějak kecá. (01.06.2011)

Ernest Hello kdesi ve Slovech Božích uvažuje nad etymologickou příbuzností slov ego (já) a egeo (postrádám): jako by Já souznělo s bezmocí a člověk vymezoval již sebereflexí, připomínkou sebe sama své meze. Co lépe vyjádří identitu než obličej? A tváře, na jejichž záběrech založil John Cassavates svůj film, vyjadřují tuto slabost nepřetržitě. Přestože ohniskem snímku je manželská krize, nejde zdaleka jen o ni: jako deficitní shledávají svou existenci všichni zabíraní, trýznění osamoceností, nedůvěrou a nenaplněností – a tížení svou tváří, která spolu se stárnutím zhmotňuje i promarněnost odžitého, čili svým jástvím, kterým si vymezili svůj životní prostor jako vězení, jímž je spoleh ve stereotyp, v pohodlí, jehož zdánlivá sladkost vyjeví skutečnou trpkost ve chvílích, kdy se jejich tvář odrazí v cizích blízkých očích. (31.08.2014)

Viděl jsem už celkem dost nezávislých, undergroundových a experimentálních filmů, takže u Tváří či setkání s tvorbou Johna Cassavetese se pro mě žádný větší šok nekonal... i když na věhlasný americký film z konce 60. let je tohle vážně dost nezvyklý počin. A musím říct, že ze začátku mě tu Cassavetesův styl, plný spontánních (pseudo)dialogů postav v jednom bytě, se svéráznou improvizací před poloamatérskou černobílou kamerou, velice bavil. První polovina filmu v odlehčenějším až komediálním duchu se mi častěji líbila, problém však postupně vyvstal z víc než dvouhodinové stopáže, která obsahuje i nejednu jakoby omylem nevystřiženou scénu před finálním sestřihem. Když se v doprovodu hereckých výkonů ve jménu neustále se střídajícího smíchu, křiku, pláče a popěvků začne film měnit na silné drama, působil na mě Cassavetesův film v konstelaci popisovaného stylu strašně odtažitě, nezasáhl mě, nedokázal jsem hlouběji do tohoto divně sehraného dramatu proniknout. Omlouvám se divákům, kteří jsou z tohoto filmu nadšení, umělecké kvality v něm vnímám a uznávám, jenom samotné sledování tohoto díla se pro mě i přes dopřání si přestávky na odreagování stávalo ve druhé polovině nesmírně úmorným až nesnesitelným a zároveň mě ve finále minulo velkým obloukem. Tvorbu pana režiséra přesto určitě nevzdávám: jeho novější Premiéra (1977) mě nadchla a zatím mám pocit, že většina dalších a pro mě od pohledu i lákavějších filmů by mě od Cassavetese mohla bavit a oslovit určitě více. [50%] (22.07.2023)

JOHN CASSAVETES, FACES (1968) _____ Pohlcuje mě to. Co? Posedlost, se kterou se Cassavetes vrhá do přílišné blízkosti těl, nechává je, aby se stala přeryvy pohledu, nedbalé, špinavé rámování záběrů, kamera, která se mění ve vyhladovělé zvíře, které neúnavně číhá až se mu podaří zachytit cosi, v co může pouze doufat, že se to v nějakém nepředvídatelné milosti okamžiku zjeví -- explozivní momenty, které mají muži a ženy mezi sebou, spíše prudké bouře, tornáda, zraňující živelné katatrofy, než rozhovory, momenty, které se nevejdou do slov, protože kdyby se vešly, psal by o tom všem Cassavetes romány anebo básně, ale že nevejdou, točí svoje brutálně upřímné a krásné filmy. Co ještě? Dva pravděpodobně nejkrásnější ženské party, které jsem kdy ve filmu viděl, věnované Geně Rowlands a Lynn Carlin, představující ženy, které i přes to, že leccos ze svých snů a nadějí již stačily poztrácet, stále neochvějně přesně dokáží vycítit, když se k nim samozvaní pánové tvorstva chovají hrubě, bez náležité laskavosti; v mžiku se před jejich očima mění v ostré a neústupné útesy, o které se tito zdánlivě mocní mužové, tak přesvědčení o tom, že našli bezchybný návod k použití Zěměkoule, bezmocně a nekontrolovaně, s výrazem nepochopení ve tváři, tříští... Přes to, že John Cassavetes natočil Tváře už v roce 1968, nikdo se nepokusil natočit něco byť jen zdánlivě podobného... Nikdo neměl tu odvahu. (05.02.2014)

Akýsi protiklad hollywoodskemu divadelnému spôsobu nakrúcania medziľudských vzťahov, aké sme často videli v 50. rokoch, ale napríklad aj vo Virginii Wolfovej. Čiže je to protiklad ku kvalitnej tvorbe pre dospelé publikum formou kvalitnej tvorby pre dospelé publikum. Nehovorím, že je viac výstižný, ale scenár mi nepripadal ako scenár, ale ako čistá improvizácia, čiže ako život. To je Cassavetesova jednoznačná výhra. Konverzačny v dvoch bytoch ustoja bez problémov na prvý pohľad premrštenú stopáž a je to dané tým, že v podstate zabúdate na to, že pozeráte naratívny film a máte pocit ďalšieho člena partie. A možno budete mať pocit, že aj vy strácate dôstojnosť. Faces je akýsi predchodca dogmy, je iný, ale aj podobný novým vlnám, dôležité je, že je maximálne svojský. (10.11.2015)