Sbohem, má konkubíno

Jsem si jistej, že kdyby Pekingská opera nezněla jako házení hrnců po mrouskajících kočkách, užil bych si tenhle film o dost víc. Bohužel, ať jsem se snažil sebevíc, Pekingská opera mým uším jako házení hrnců po mrouskajících kočkách zní, a říct, že jsem si ji tak nedovedl plně vychutnat, by byl eufemismus. A protože hudební složka je v Konkubíně stěžejní i pro vyprávění, nedovedl jsem se přes ni dost dobře prokousat k příběhu a postavám. Tu epickou queer ságu o neopětované lásce, zradě a turbulentní moderní historii Číny jsem tak sice zaznamenal, ale neprožil. Kdybych měl znovu sáhnout po nějaké sáze z Číny 20. století, mrknu znovu na Huo zhe. (17.10.2022)

Priznávam, že by snímke nezaškodilo menšie prestrihanie, ale aj tak sa oplatí raz za čas zhliadnuť originálny ázijský film, ktorý nie je poznačený veľkolepou hollywoodskou produkciou, ale maximálne nekomerčným dejom prenesie diváka do dôb monumentálnych čínskych predstavení a tvrdého zápasu o život a vybojovania pevného miesta v ňom. Divadelná hra "Sbohem, má konkubíno" predvádzaná na javisku, mala pre mňa osobne veľké čaro a herci, prezlečení za konkubíny, spievajúci vysoké tóniny, znázorňujúci nežnými rukami jemné ženská gestá, boli presvedčiví a keby som mala možnosť sedieť v tej chvíli, v tom jednom nezabudnuteľnom okamihu medzi divákmi, dostavili by sa asi trvácnejšie pocity než len chvíľkové očarenie. Každopádne, veľmi silný zážitok, nečakaný dojemný záver a krásnu Li Gong netreba komentovať. (20.07.2010)

Pro našince možná trochu hůře stravitelné (pokud se tedy nějak více neoritentuje v Čínské kultuře), ale na druhou stranu to prostředí může přidat jistou exotiku. Bezesporu zajímavé drama, které bez problému zaujme a i přes svoji délku nenudí. Namaskovaný Leslie Cheung se svoji nehybnou, stoicky klidnou tváří něměl chybu - nicméně Pekingská opera je zlo (no ta Evropská vlastně taky :) (10.08.2010)

Zvláštní film z velmi specifického prostředí čínské opery na jejíž velmi exotický ráz jsem si musel zvykat skoro celou stopáž. Naštěstí je s psychologií a vývojem postav svázána natolik, že postupně připravuje bolestný a působivý závěr, v němž vychází najevo metaforický význam tradičních masek a líčidel, zakrývajících lidskou tvář i celkovou identitu. Z tohoto hlediska jde o inteligentní a esteticky vytříbené dílo, které stěží najde podobné zpracování tématu. To, co však narušuje dojem soudržnosti i intimity je zvolený žánr historické fresky, jež bohužel tlačí drásavé události k povrchnosti a občas i nepřehlednosti. Samozřejmě jde o velmi nekonvenční a vizionářský obraz nedávného vývoje Číny, ale vadilo mi jak se tu byla naprostá originalita a tradiční čínské postupy s hollywoodskou snahou o efektnost, rozmáchlost a zkratkovitost, která začíná převládat v druhé polovině, která naštěstí vrcholí v nezapomenutelném závěru. (09.11.2010)

Krátce řečeno: Tygr a drak bez kung-fu. Obšírněji řečeno: Nevyčerpatelný roh hojnosti božské kozy Amalthey vydal epos s nepřebernými scénami intertextuálními (které kladou nárok na znalost kulturního zázemí Číny) i soběstačnými (které tento nárok nekladou). Stylistická poznámka: U obrazu pracuje film obecně tak, že Vám nejprve ukáže dívající se postavu, a poté objekt, který postava sleduje. U zvuku je tomu obráceně, princip je založen na přechodu od zdroje zvuku k naslouchajícímu. V Sbohem, má konkubíno je řada zacyklených dvou-záběrů, kde je výše uvedené spojeno: 1. záběr - postava kamsi hledí a vyluzuje zvuky, nejčastěji jde o herce Opery a 2. záběr - sledovaný předmět je ve skutečnosti divák, který zároveň naslouchá a rovněž na cosi hledí, konrétně na herce, čímž se vracíme zpět k prvnímu záběru. Zvuk tudíž napomáhá k tomu, abychom se odtrhli od zdroje (herec) k naslouchajícímu (divák), a tím pádem si film vytváří motivaci k tomu, aby sledoval i nezáživné a „zbytečné" publikum. (11.11.2008)