Sbohem, má konkubíno

Jde o náhled do tří životních etap excelentních herců čínskéh opery. Od brutálního 'výcviku', kdy prolévali nejen pot ale také potoky krve a všechny útrapy hrdinně snášeli s cílem být těmi nejlepšími, slavnými, bohatými a uznávanými, ne jen obyčejnými lidmi, kteří by celý svůj život promrhali v chudobě a nouzi, přes první životní úspěchy na poli umění, první lásky, vášeň, žárlivost, až po definitivní rozpad všech vztahů díky politické situaci, nevraživosti odpůrců, nepřejících a zlomyslných lidí, které uspokojoval pohled na trosky kdysi navenek spokojených občanů, kteří v zoufalosti zradili všechny své blízké včetně sama sebe a odhalili tak na veřejnosti svou slabost, kterou před světem schovávali pod maskou pestrobarevných kostýmů. Vláčný, neuvěřitelně pestrý film jak po vizuální stránce tak i po citových dojmech z tříhodinového požitku. (03.08.2004)

Život – masky – divadlo. Vztah herců k čínské opeře a čínské opery ke zbytku společnosti během pěti dekád čínské historie. Barevností a kompozicí záběrů úchvatný počin, jehož délka vůbec není na škodu. Naopak, teprve po hodině jsem uvyknul odlišnému kulturnímu prostředí a začal pronikat do příběhu. Historická fakta nechybí, ale jsou méně důležitá než atmosféra té které éry a význam opery v ní. Pro úvodní trénink budoucích umělců a závěrečné brutální potlačení jednoho divadla jiným (komunistickým) nezůstává obrazově poetický film nic dlužen ani pověsti Číny coby drsné krajiny. 80% Zajímavé komentáře: Bluntman, Renesco, Aleister (09.01.2012)

(KDV) Páté generaci filmařů bývá často vytýkáno, že Čínu ukazují vášnivou a krutou, tj. takovou, jakou si ji představují na Západě. Mezinárodně ceněný film SBOHEM, MÁ KONKUBÍNO, ve kterém je zmapován politický a kulturní vývoj Číny za víc jak půl století (1920 – 1977), se k takové kritice přímo nabízí. Výtky ohledně exploatování hereckého prostředí a hybných dějinných událostí sice jsou nasnadě, ale opomíjelo by se tím, že všechna divadelní – až operetní – opulentnost je promyšlena propojena s tématem, které je věrné zásadám Páté generace – kritickému pohledu na čínské tradice. Pekingská opera není vylíčena jenom jako místo tvrdé dřiny, kde budoucí herce „trénují“ nebezpeční násilníci, ale zároveň je ztvárňování ženských postav mužskými herci spojeno (implicitně i explicitně) s homosexualitou. Rozpad tradičních čínských hodnot vede ke krizi identity, která má zdrcující následky. Nabízí se tak SBOHEM, MÁ KONKUBÍNO chápat jako queer film, který přepracovává historii queer prizmatem. Nepřekvapí tak, že Jackie Chan, ačkoliv sám herec s výchovou v Pekingské opeře, odmítnul hlavní roli z důvodu možného narušení svého chlapského image. (18.05.2011)

Zpočátku jsme se obávala délky snímku, kratší vyprávění by však pozbylo na celistvosti, kterou vytváří líčení vývoje osudového vztahu dvou tanečníků na pozadí politického dění 20.století. Divák je okamžitě vtáhnut do syrovosti výchovného zařízení mladých operních pěvců, do stylu líčení a masek v čínské opeře....Oceňuji také, jak veškeré války, revoluce na pozadí jsou pojmuty divadelně. A jak poznám, že film nebyl příliš rozvláčný? Když scény na konci gradují a to se stalo. Úplně mi mrazilo po těle, stačilo k tomu několik pohledů především Leslieho Cheunga, jehož herecké umění tímto doceňuji. (29.09.2013)

Jsem si jistej, že kdyby Pekingská opera nezněla jako házení hrnců po mrouskajících kočkách, užil bych si tenhle film o dost víc. Bohužel, ať jsem se snažil sebevíc, Pekingská opera mým uším jako házení hrnců po mrouskajících kočkách zní, a říct, že jsem si ji tak nedovedl plně vychutnat, by byl eufemismus. A protože hudební složka je v Konkubíně stěžejní i pro vyprávění, nedovedl jsem se přes ni dost dobře prokousat k příběhu a postavám. Tu epickou queer ságu o neopětované lásce, zradě a turbulentní moderní historii Číny jsem tak sice zaznamenal, ale neprožil. Kdybych měl znovu sáhnout po nějaké sáze z Číny 20. století, mrknu znovu na Huo zhe. (17.10.2022)