Gycklarnas afton
Večer kaukliarov
Sawdust and Tinsel
Sawdust and Tinsel
Režie:
Ingmar BergmanScénář:
Ingmar BergmanHrají:
Harriet Andersson, Hasse Ekman, Anders Ek, Gudrun Brost, Annika Tretow, Gunnar Björnstrand, Lissi Alandh, Åke Fridell, Eric Gustafson, Majken Torkeli (více)Obsahy(2)
Stárnoucí cirkusový principál Albert Johansson je rozčarovaný z blednoucí a mizející slávy kdysi zářících cirkusů. Diváků ubývá, financí se nedostává a cestování po světě již není tak krásné a svobodné jako kdysi. Vydává se za svou bývalou ženou, aby po dlouhém čase viděl své dva syny, zatímco jeho přítelkyně si začíná milostný románek s hercem. Najde Albert konečně štěstí a lásku, které mu v životě už dlouhou dobu chybí? (Edisonline)
(více)Recenze (23)
Cirkus veľmi nemám rád a tak ma aj filmy z cirkusového prostredia trochu odradzujú (samozrejme netýka sa to skvelého Cirkusu (1928) s Chaplinom). Našťastie ale vo filme Večer kaukliarov o cirkus nejde (z cirkusového predstavenia film ukáže dokopy asi 2 minúty), je to opäť prvotriedna psychologická dráma, v akých je Bergman absolútny majster. A opäť tu zaznieva režisérov obľúbený motív, postavenie umelca v spoločnosti. Umelec (divadelný herec, režisér) je tu (v danej dobe) považovaný za spodinu, pričom ešte väčšia spodina, ktorou aj divadelníci opovrhujú, sú cirkusáci. Veľmi silnou témou filmu je potom pohŕdanie a hlavne poníženie. Popri tom film ešte rieši vzťahové a existenčné problémy ľudí z tejto tzv. spodiny. Trochu mi tu chýbali Bergmanoví dvorní herci, hlavne z jeho neskoršej tvorby, je tu len ako vždy skvelá Harriet Andersson (Anne) a Gunnar Björnstrand (riaditeľ divadla Sjuberg), ktorý ale má veľmi málo priestoru. Napriek tomu musím uznať, že jednotlivé roly boli obsadené typovo skvelo, či už Åke Grönberg ako riaditeľ cirkusu Albert, Anders Ek ako klaun Frost, alebo Hasse Ekman ako herec Frans. ()
Studie poutě neúspěšných cirkusáků, ale hlavně vztahu muže a ženy, kde prim hraje nedůvěra a žárlivost. Jak návštěva manželky, tak herce-milovníka stojí za to, pozdější vyrovnávání se s nevěrou nadchne svojí přirozeností, a přestože se Albert chová v určité chvíli skoro jako blázen, divák mu vlastně docela rozumí. Vcelku dobrý tahem byl souboj ve stanu, jehož průběh nejspíš ne každý divák dopředu odhadne, ale na druhou stranu tak úplně překvapivý, vzhledem k jedné (velmi symbolické) pasáži na začátku, není. Konec se mi líbil možná nejvíce. Celkově slušné 4*. ()
I když mě tenhle snímek od Ingmara Bergmana vyloženě nenadchnul, musím uznat, že z mnoha scén je vidět, jak mistrovsky je dokázal natočit. Kdy navíc díky černobílé kameře ještě více oceníte hru světla a stínu. Herci (cirkusoví i divadelní) jsou zde ukázáni ve světle jako lidé, ale přesto jsou jiní, zvláštní, nebezpeční a zajímaví. ()
Film Večer kejklířů je kocovinou reality z romantického zasnění. Romantika života je zbavena iluzí, je nucena nelpět ani na vlastní důstojnosti a přijímat pak vynucené kompromisy, opojení se rychle stává bídnou mizérií a niterná rozervanost člověka se poplašeně chytá posledních záblesků mámení a poezie. Muž v životní krizi a v pochybnostech, ponižování mužské důstojnosti, romantické okouzlení vyprchává v přímé úměře se zhoršujícím se stavem finančního zajištění, Ingmar Bergman zavítal do rozervané krajiny lidského nitra, přihodil k tomu prchlivou žárlivost, a ženskou emancipaci, a kulturní zápolení v pěstním souboji a hbité ostří cynické povýšenosti slovních invektiv. Jde o první spojení Bergmana s později proslulým kameramanem Svenem Nykvistem, a, jak je u švédského existenciálního básníka obvyklé, obrazy jsou esteticky vytříbené, rýmu básně podléhá rozmístění i pohyb, kde rozervanost lidského nitra se vylévá na povrch k potěše divákova oka. Hrdinou trudnomyslnosti života je Albert Johansson (velmi dobrý Åke Grönberg), principál Cirkusu Alberti v krizi životní, partnerské, finanční i podnikatelské, Jak bláhové se najednou zdá být romantické pobláznění, přitom cesty zpět již není a před ním čeká mnohé ponížení. Mizérie života v rozpuku bere poslední zbytky iluzí a jakékoliv optimističtější vize věcí příštích. Hlavní ženskou postavou je Anne (pozoruhodná Harriet Andersson), mladičká a atraktivní cirkusová krasojezdkyně a nespokojeně žárlivá Albertova milenka. Nespokojenost se trestá, přesto ponížení není v plánu. Prostředkem trestu a ponížení je Frans (velmi zajímavý Hasse Ekman), sebevědomý divadelní herec, protagonista hlavních rolí a sukničkář, vysmívající se pokoření kořisti i dotčeného. Významnou postavou je Teodor Frost (dobrý Anders Ek), cirkusový bílý klaun a příklad možnosti krutého veřejného zesměšnění samotné intimity vnitřního světa. Důstojnost se stala zapomenutou komoditou. Výraznější postavou je tu také Agda (příjemná Annika Tretow), Albertem před třemi lety opuštěná žena. Emancipace a velmi slušná osobní prosperita je výsledkem mužské nestálosti a nespolehlivosti. Z dalších rolí: pokaždé břitký a jízlivý divadelní režisér Sjuberg (Gunnar Björnstrand), Teodorova kdysi chybující manželka a melancholická medvědářka Alma (Gudrun Brost), obnažující se ženskou nahotu rozverně povzbuzující dělostřelecký důstojník (Åke Fridell), snaživě uspěchaný divadelní inspicient Blom (Curt Löwgren), realitou střízlivější cirkusový klaun Jens (Erik Strandmark), cirkusový trpaslík (Otto Moskovitz alias Kiki), z překotné ochrany veřejného pořádku rozvztekaný policejní konstábl (Gunnar Lindberg), či malí potomci Alberta s Agdou (Göran Lundqvist a Mats Hådell). Večer kejklířů je melancholická trudnomyslnost života, která náhle podléhá kruté mizérii lidského bytí. Romantika, zbavená iluzí, a prostoupená řeží pochybností vlastního nitra, míří v sebezpytování a postupné i dokonané ztrátě důstojnosti. Život nabízí i hořké příchutě, Bergman z rozervanosti duše vykouzlil působivou poezii intimního existencialismu! Nesmiřitelně krutá to anekdota! () (méně) (více)
Melodrama jak má být - intenzivní, katarzní, odkrývající postavy až na dřeň zatímco ony samy vůči sobě pod povrch nahlédnout nenechají. Právě cirkusácké prostředí je jako stvořené pro vypjatost nerovného vztahu, který by však v jiných podmínkách těžko nalezl příslib další šance. Bergman vypráví lehce až rozverně, krajní deprese si nechává na později a Nykvist vše dotváří nádhernými kompozicemi a atmosferickými obrazy jakými jsou především temné komediantské vozy v podvečer putující po horizontu. Velmi překvapila Harriet Andersson - když srovnám její neotesaný a živočišný výkon v Létu s Monikou s kultivovanější a klidnější polohou Anny, zdá se mi až neuvěřitelné, že tyto role vytvořila v jediném roce. Navíc je tento snímek je ucelenější a osobitější než LsM, které více nakládá se stereotypy. ()
Galerie (51)
Photo © Sandrew-Baumanfilm AB
Reklama