Kdo se bojí Virginie Woolfové?

„Dostáváš ze mě to nejlepší, lásko“. Přes pár „zcela nevinných společensko-konverzačních her na rozehřátí“ v podobě „vojeď hostitelku, pokoř hostitele, nachytej (své) hosty...“ se nakonec dostáváme k té nejdůležitější, (která se ostatně po celou dobu vznáší ve vzduchu) a to sice „(náš) život (existence) resp. soužití“. I přes nespornou (do očí bijící) kvalitu, kdy i „slepý“ musí chtě nechtě zaznamenat fakt, že ústřední duo E. Taylor-R. Burton hraje jako o život (kdy se navíc člověk neubrání myšlenkám, kolik si toho „vypůjčili“ ze soukromého života) a bezbřehou nápaditost hraničící (téměř) s genialitou (prosím nebrat jako lacinou frázi) kameramana H. Wexlera, nedokážu zcela vypudit myšlenku resp. holý fakt, že tomuhle by mnohem více slušela divadelní prkna. Přičemž, že bych si to (rád) (do)přál se stejnou úsřední sestavou (čtyřlístkem), je snad zbytečné dodávat. p.s. byť toto téma bylo bezesporu nejvíce aktuální v době svého vzniku (kdy muselo nutně (v řadách američanů) působit jako rozbuška, neboť se jedná o „rozcupování jejich snu v přímém přenosu“), o nadčasovosti a stálé aktualitě daného tématu netřeba pochybovat, neboť přesah v podobě existenciálního rozměru mezilidských vztahů je stále aktuální. Nebo vy nemáte ten pocit? 80% (27.09.2012)

Perfektně zahrané, hlavně Richard Burton mě bavil, a i na dnešní dobu hodně odvážné. Postavy na sobě nenchají nitku suchou a obnažují slabiny těch druhých se zvrhlým potěšením. Jenže mi nešlo na mysl, proč hosté v tom bytě zůstávali. Někdy po druhé hodině ranní, neznali se a evidentně jim tam nebylo příjemně. Navíc to pak jelo furt podle stejného schematu - dvě postavy jsou spolu samy, hovoří, přitakávají si a pak se pohádají. Paradoxně nejpůsobivější mi to přišlo ve scéně s vystřelovacím parapletem a to je vlastně ještě čajíček. Ale říkám herecky super, strašně mě třeba bavily ožralecké taneční pohyby George Segala. (09.12.2014)

Film s opravdu kulometnou palbou skvělých dialogů. Ale ani ty nejlepší dialogy nedokážou vyznít, pokud je nepodává schopný herec, a v "Kdo se bojí VW" jsou to ti nejlepší! Manželské dvojice v podání Burton - Taylorová rozjíždí pravý herecký koncert a asi jen těžko by se v dnešní době našla dvojice, která by něco takového dokázala zopakovat. Čím víc alkoholu se ve filmu vypije, tím absurdnější a břitčejší dialogy můžete čekat a věřete, že ke konci se budete cítit víc vnitřně rozřezaní, než hlavní hrdinové. Mít stejnou ženu jako Burton, chovám se jako on taky!!!:) ***Věděli jste, že: Burton a Taylorová byli v době natáčení opravdu manželé. V jejich neskutečném jiskření ve filmu se tak odráží jejich skutečný vztah.*** (02.04.2007)

Tolik krutosti a tolik bolestivého sarkazmu - snad až příliš mnoho. V duelu dvou individualit vítězí fantastický Burton nad lehce ukřičeně přehrávající Liz na celé čáře. Připadám si provinile za to, že chladně konverzačnímu dramatu vyčítám, že je hlavně v první polovině jen sledem dialogů, ale trvá déle než se k divákovi dostane ta pravá pesimistická nálada. Každý asi potřebujeme svini k tomu, abychom našli lanýže. A z toho je mi pěkně mizerně. (13.07.2007)

Filmová adaptace divadelní hry Edwarda Albeeho KDO SE BOJÍ VIRGINIE WOOLFOVÉ? letos slaví padesát let od svého uvedení v kinech. Při té příležitosti společnost Warner Bros. snímek s patřičnou péči uvedla na (modré) nosiče pro domácí kino, a tak stojí za připomenutí, proč i po těch pěti dekádách zůstává tím nejlepším, co Mike Nichols zrežíroval. (09.07.2016)